Ženy, když se jim narodí první dítě, zjistí, že je na světě někdo mnohem důležitější než jsou ony samy a dítě se stane středobodem jejich světa.
Měl jste podobné pocity, když jste poprvé držel Anežku v náručí?

Své pocity jsem se snažil vykreslit co nejvěrněji. Byl jsem moc šťastný a slzy dojetí kanuly po tvářích. Ženě jsem poděkoval za statečnost a za odvahu, že si pořídila své dítě právě se mnou. Na druhou stranu i ona byla moc vděčná za to, že jsem jí v těchto horkých chvílích byl nablízku. Má přítomnost jí prý hodně při porodu pomohla. A já jsem jí zase pak pomohl s pozdní večeří, na kterou ona neměla chvíli po porodu ani pomyšlení. No někdo to sníst musel, ne? Zpět k otázce: Takové pocity jsem snad ani neměl. Dítě je důležité, manželka je důležitá a já sám se musím brát také vážně. Jinak by to, co je pro mě důležité, bylo postaveno na velice chatrných základech.

Myslíte si, že byste byl o hodně ošizen, kdybyste nebyl u porodu?

Stoprocentně. Prožil jsem se svou ženou porod od začátku do konce. Od odtoku plodové vody, přes první náznaky stahů, které postupně sílily, intervaly mezi nimi se zkracovaly a byly stále nepříjemnější a bolestivější až po samotný zázrak, kdy se dítě zjeví na tomhle světě, poprvé se nadechne a zakřičí. Člověku v tu chvíli dojde milión věcí najednou a začne na všechno (a především na lidi kolem sebe) nahlížet zcela jinak. Život je opravdu zázrak. Nejdojemnější na něm je ta jeho křehkost na straně jedné a odolnost, vytrvalost a houževnatost na straně druhé… Takže shrnuto: kdybych nebyl u porodu, ošidil bych sám sebe o schopnost jiného náhledu na život a naši rodinu pak o novou, hlubší dimenzi ve vztahových záležitostech, která se mou přítomností u porodu zřetelně otevřela.

Změnil se nějak žebříček vašich hodnot po narození Anežky?

Nevím, zda se mi změnil žebříček hodnot, ale mohu s určitostí prohlásit, že se změnil zásadním způsobem rozpočet naší domácnosti. A následkem toho i životní styl. V hodnotách jsem měl ale snad pořádek už předtím… Samozřejmě, pokud máte na mysli rodinu jako takovou, jistě na ní člověku záleží o něco více, pokud jsou tu děti, než dokud žijete pouze jako bezdětná manželská dvojice.

Myslíte si, že máte ke svým dcerám mnohem vřelejší vztah, když jste byl u jejich narození, nebo byste je miloval stejně, i kdyby jste u porodu nebyl?

Děti buď milujete, nebo ne. Anebo jsou vám lhostejné. To záleží na každém z nás. Já své děti miluji a miloval bych je stejnou měrou i bez účasti při porodu. Nemyslím si, že by to mohlo mít na mou rodičovskou lásku k dítěti jakýkoliv vliv.

Od některých mužů, kteří nebyli u porodu jsem slyšela názor, že si na dítě musí nejdřív zvyknout a jejich vztah k nim se vytváří postupně. Co si o tom myslíte vy?

Nový člen rodiny vám samozřejmě změní radikálně dosavadní způsob života. Najednou je tu někdo nový, kdo vyžaduje vaši celodenní péči a pozornost. Jistě, musíte se chvíli učit s dítětem žít, to je přeci normální. To ale není pouze záležitost otců, ale obou rodičů. Malý rozdíl je snad v tom, že je žena na tuto situaci lépe připravena díky devíti měsícům těhotenství, kdy se svým dítětem už žije. Otci se dítě vlastně jakoby zjeví a vpadne mu do života až po porodu.

Myslíte, že pro muže je důležité mít syna?

Obecně se dá říci, že ano. Alespoň podle toho, jak k tomu přistupuje většina mužů v mém okolí. Já jsem jedna z výjimek. Přál jsem si mít dvě dcery. A mám je. Jsem naprosto spokojen i bez mužského potomka. Fotbal bych ho stejně nenaučil, moc sportovně založený nejsem…

Máte pocit, že se mateřské city liší od otcovských?

Matky jsou úzkostlivější, možná ale i trošku vnímavější vůči potřebám svých dětí. Jakmile ale děti trošku odrostou, je určitě dobré, aby byly svými partnery manželky trošku korigovány ve svých ochranářských projevech. Pro děti je pak dobré, když mají nad sebou pevnější otcovskou ruku. Matky mají totiž daleko větší tendence nechávat dětem snadněji projít věci, které by jim procházet neměly. Podotýkám, že jsem zásadně proti tělesným trestům. Důrazné napomenutí je naprosto dostačující. Dítě není hloupé, sice třeba neposlechne hned, ale určitě bude o věci přemýšlet. Ale zpět k otázce: Otcovské a mateřské city se podle mě sice v drobnostech liší, ale dohromady se vzájemně mohou velmi dobře doplňovat. Patrné odlišnosti jsou ale v míře projevování citů k dítěti navenek – tady matky jednoznačně vedou.
Jak často se mazlíte s Anežkou?

Příležitostně. Pokud se naše potřeba jeden druhého obejmout setká. Někteří rodiče si lásku svých dětí (včetně častého mazlení se) trošku vynucují. A to není dobré. Měli by dítěti nechávat v jeho citových projevech více volnosti a snažit se mu vytvářet takové prostředí, aby dítě samo mělo občas chuť přijít a říct: „Tatínku (nebo maminko), já tě mám ráda!“ Takové chvíle si pak zvláště vychutnávám.

Muži neradi sdělují své pocity, jak jste na tom vy?

Nejsem moc výmluvný a jsem docela ostýchavý. Slovo ze mě musíte páčit. Můj ústní projev je asi strašný. Ale dejte mi papír a tužku a prásknu vám na sebe klidně všecko. Ale vážně – asi nikdo rád neodhaluje své nitro. Tedy kromě básníků a psychopatů.

Co jako otec byste chtěl dát svým dětem?

Co nejvíc společně stráveného času, dobré vychování, kvalitní vzdělání. A celoživotní podporu ve všem, co se rozhodnou dělat (pokud si nebudou chtít píchat pervitin apod.). Hlavně jim chci dát svobodu volby, abych se jim někdy v budoucnu nemusel omlouvat za to, že jsem je přivedl na tento svět.


Děkuji za rozhovor.