Bylo jí sedmdesát let a měla za sebou mrtvici, jejíž vinou velmi špatně mluvila. Byla to stará, unavená a velmi laskavá paní. Svému jedinému synovi Tondovi obětovala celý život. Ona to tak ale nebrala. Nikdy si nestěžovala a nikdy svému synovi nic nevyčítala. Ani tehdy, když se kvůli němu, tehdy čtrnáctiletému, rozešla s velkou a po smrti manžela jedinou láskou. Petr by si ji byl vzal, ale Tonda byl proti. Nechtěl, aby se matka s Petrem scházela, a tak se rozešli. Nikdy to Tondovi nevyčítala. Neměla mu nic za zlé ani tenkrát, když se zadlužil a ona za něj dluhy splácela. Padly na to všechny její úspory, které si chystala na stáří, a ještě si musela vzít půjčku, kterou jen velmi těžko splácela. Ani tehdy mu nic nevyčítala. Byla mu vždy nablízku, aby ho ochraňovala, pečovala o něj a nikdy od něj nečekala žádnou vděčnost. Myslela si, že nemá právo chtít nic víc než štěstí svého syna. "Však on mi to na stará kolena vrátí," myslela si.
Když se podávala večeře, sestra paní Karáskovou opět převlékla do nemocničního a přinesla jí talíř. Paní Karásková se jídla ani nedotkla. Čekala na svého Toníka, který ji měl vyzvednout a vzít si ji k sobě domů. Po mrtvici hůř mluvila a problémy jí dělala i chůze, ale jinak byla stále aktivní jako dřív. Přesto požádala svého Toníka, aby ji vzal k sobě. Prodala svůj malý byt a peníze dala Tondovi na auto. "Přece si nebudu držet byt, když teď budu s Toníkem," říkala si. Nepřišel ani druhý, ani třetí den. Čtvrtý den primář rozhodl o jejím přemístění do domova důchodců. Stav paní Karáskové se rapidně zhoršoval. Odmítala jíst, stále se jen ptala na svého syna. "Co když se mu něco stalo?" plakala často. Nikdo neměl to srdce jí říct, že se jí syn zřekl. Nechtěl si matku odvézt a nechtěl ani platit její péči. Přes naléhání sester i doktora, kteří měli o její zhoršující se zdravotní stav obavy, nechtěl matku ani navštívit.
Paní Karásková zemřela jen několik měsíců po svém propuštění z nemocnice. Sama, opuštěná a zlomená na nemocničním lůžku v ústavu pro přestárlé.