Po padesáté první a zároveň naposledy se hrála ve Švandově divadle Ženitba od ruského dramatika N.V.Gogola.
Geniální ruský spisovatel, autor skvělého Revizora, v další komedii dokázal úplně běžnou záležitost odehrávajicí se dnes a denně - zprostředkování manželství podat takovým způsobem, že divák žasne nad zběsilými slovními i situačními zápletkami, které z toho všeho vytvoří zmatek k popukání.

Děj plyne svižně a přehledně. Starý mládenec Podkolatov to sice se ženami neumí, ale za to má titul vládního rady, jenž mu otvírá dveře do každé snobské rodiny. Že je nepraktický a neupotřebitelný? Nevadí, od toho existují dohazovači - Tekla, která podniká skoro na živnosťák a samozvaný dohazovač Ilja ( přítel Ivana). Tekla ho přesvědčí, že Agáta, adeptka na vdávání, čeká jen na něho. Posléze Ilja Teklu vystrnadí a bere všechno do svých mužných rukou.

Z ponurého, zatuchlého a neuklizeného příbytku vládního rady, ozdobeného jen kýblem se špinavým hadrem, se přeneseme do prosluněného bytečku, vyzdobeného spoustou barevných ikon, obývaného třemi dámami. Zde žije Agáta, adeptka na vdávání, impozantní teta v černém, která má slabost pro skleničku a pořád se nadnáší v povznesené náladičce, ale na její slova dojde. „Pravda že vždycínky“. Společnost doplňuje poněkud líná a drzá služebná Duňaša.

Arina: Ty pořád meleš úředník, úředník, ale jestli třeba pije, to neříkáš.
Agáta: Já nechci mít za muže alkoholika
Tekla: Na tom nic není, když si chlap někdy přihne, však není vopilej celej tejden, najdou se taky dni, že je střízlivej.

Právě sem Ivana přímo dotlačil agilní přítel a potkává se překvapivě s dalšími adepty na ženění, které sehnala Tekla. Nezřízeně tlustý, ale prý solidní pan Nenažraný z ministerstva, si ani tak neprohlíží nevěstu, ale její zděný domek s přístavky. Obává se, aby mu po svatbě nezůstal jen polštář a peřina. Pružný Žvanikin, ve skvělé zachovalé uniformě z roku raz dva, oslňuje přítomné zážitky ze Sicílie, kde byl posádkou. Poněkud zaskočený Onučkin dbá na společenské a jazykové přednosti své vyvolené, ač jemu samému obé chybí.

Onučkin: A jakým jazykem, kdybyste dovolil ještě otázku, se na Sicílii mluví?
Žvanikin: Přirozeně francouzsky.Vy mi to možná nebudete ani věřit, ale já vám řeknu, že jsme tam byli čtyřiatřicet dní a za celou tu dobu jsem od nich neslyšel jediné ruské slovo.


Nevěsta má přetěžký úkol se rozhodnout, který z nápadníků je ten nejlepší. A to ještě pořádně neviděla Podkolatova, neustále využívajícího příležitosti, aby se vypařil. Těžko činí rozhodnutí o sňatku, nechce nic uspěchat.
Když všichni ukázali své přednosti, zaskočená a zmatená Agáta je raději pozve na odpolední čaj a tam se rozhodne. Kdo bude tím šťastným? Uplyne ještě hodně smíchu, než bude ruka v rukávě.

Asi protože se jednalo o derniéru, herci hráli jako o život, nešetřili ani inventář Agátina domku.
Z nepraktického pseudointelektuála Podkolatova přímo vyzařovala potřeba životní berle v podání přítele Ilji. Rozhodným se stával pouze v okamžiku, kdy bylo třeba váhat. A váhal celé představení. Proto překvapivý poslední skok, doslova a do písmene skok, značně zamotal hlavy.
Pan Nenažraný chvílemi působil dojmem, že ve své blahobytnosti pukne, anebo ho trefí šlak. K určitému zbystření jeho ubrebentěného mdlého ducha docházelo v případě katalogizace majetku nebohé Agáty.
Žvanikin nezůstal nic dlužen svému jménu, přesto se zdál ideálním ženichem, který by ji miloval. Vždycky ale přicházel zkrátka, tak i nyní. Zůstal zkroušený, zraněný, ani už ne elegantní a švihácký, jako člověk po těžké životní ráně.
Ilja, když se zhostil Tekliny funkce, měl plné ruce práce s diskreditací nápadníků a přesvědčováním Ivana. Chvílemi mu vše přerůstalo přes hlavu. Nestačil prosit, vyhrožovat, lomit rukama, jakési hysterické zženštělé projevy se vmísily v jeho mužné a cílevědomé činy.

I ženská část hrála o sto šest.
Tekla ve směšném kostýmku obtěžkaná drdolem a náznakem knírku dávala najevo, že své práci rozumí, dělá ji s láskou, péčí a vší rozhodností ve prospěch zákazníka.
Arina se jevila kouzelně i majestátně ve své tápavé až nejisté chůzi, neustále chodíc otevírat dveře. S významně vztyčeným prstem nad celou záludností manželství vypadala jako bohyně spravedlnosti. Pořád si myslela, že obchodník je obchodník. A zvláště ten se spleteným zbožím. To je jistota a záruka do manželství, a ne nějakej titul!
Služebná Duňaša zůstala sama sebou ve svém polehávání a nic nedělán, z něhož vybočila jen jednou, když šla bruslit.
A nakonec nevěstinka Agáta, ta svým výkonem ohromovala. Hrála očima i tělem, úplně si člověk dokázal představit, co se jí honí v hlavě, od nesmělosti po touhu, krátké zaváhání z možného zklamání, opět nejistota, radost a pak.....
Ale, nic není definitivní.

Škoda, že tak krásně procítěné a zahrané představení opouští prkna Švandova divadla.

V režii J. Klimszy hráli ( skvěle): K.Halbich, M. Sitta, A.Veldová, K.Cibulková, R. Jašków, T. Pavelka, J. Šmíd, K. Frejová, K. Pollertová – Trojanová, V. Fridrich, M. Kračmarčík