Mariin příběh se odehrál začátkem ledna. Zima se právě zodpovědně ujala kralování a její služebník mráz lstivě překonával bariéry svrchníků. Bylo časné odpoledne a Marie se vracela z práce. Cestu k domu si zkracovala parkem. Šla rychle, příliš se nerozhlížela, s příjemně hřejivou představou šálku čaje, teplé deky a rozevřené knihy. „Áááá!“
Výkřik.
Co to bylo? Rozhlédla se. A -
- dech se jí v hrdle zasekl. Na ledové ploše zdejšího jezírka, v létě obrostlého lekníny, uviděla ležící dítě. Dítě napůl ponořené do tmavého kráteru. Křupání ledu se rozléhalo parkem jako děsivé poselství.
„Nehýbej se!“ křikla Marie a myšlenky jí splašeně těkaly: Led nevydrží dlouho, je příliš křehký! – Touhle dobou tudy nikdo nechodí! – A ona neumí plavat, nemůže dítě zachránit! – Ach, nemá dobitý telefon!
Marie se zmateně rozhlížela po nějakém spásném chodci. „Pomóóc!“ zakřičela zoufale, ve snaze někoho přivolat. „Pomóóóóc!“
Město vzdáleně šumělo, ale v parku nikdo kromě ní a dítěte nebyl.
Dítě se propadalo hlouběji. Neposlechlo Mariiny rady a bezúspěšně zápolilo s podmanivým živlem, který se vsakoval do silných vrstev oblečení a činil tak zápas obtížnější. Ledový otvor již pohltil celou spodní část těla. Marie viděla jen ramena s rukama bezmocně zachytávajícíma nicotu.
„Nehýbej se, nemrskej sebou!“
Zmatečně se rozběhla na cestu, znovu křičela. Nikdo! Bylo jí do pláče. Věděla, že musí a zároveň nemůže dítěti pomoci. Věděla, že staví svůj život oproti svému svědomí. A nelze najít žádný kompromis!
V duchu si přála, ať přijde někdo, kdo má větší odvahu než ona. Přitom ze sebe automaticky shazovala oblečení. Ještě před chvílí by přísahala, že je jí strašlivá zima, nyní, zbavená kabátu, šály a bot, nevnímala chlad, jen bezvýchodnost situace.
Stanula na hranici ledu. Možná když poleze po čtyřech, aby rozložila váhu svého těla, podaří se jí dítě vytáhnout, aniž by sama musela do vody. Led byl místy průhledný. Pod ním pohybující se, nevyzpytatelná vodní říše. Nebyl tu sice žádný proud, naštěstí, ale když si představila, že pod vrstvou ledu na ni číhají studené stahující prsty, které ji uchvátí jako hadrovou panenku, sevřela se jí hruď. Nedokáže to!
Znovu se, bez kabátu i bot, rozběhla k cestě. „Pomóóc! Pomóóc!“
Nikdo se neozýval. Nikdo nereagoval.
Zmatek jí pulsoval žilami místo krve. Jak je možné, že tady uprostřed města vládne tak naprosté ticho? Jako by všichni kromě ní... To ticho! V otřesné předtuše se otočila – ano, byla tu sama. Sama! Jen zející křivolaká díra v ledu na jezírku dokazovala, že to celé není jen výmysl její fantazie. Kéž by tomu mohla uvěřit. Kéž by se mohla sama před sebou ospravedlnit!
Běžela zpátky k jezírku, již podruhé stanula na jeho břehu a myšlenky jí běžely hlavou jako prchavé jiskřičky. Dítěti moc času nezbývá. I když se ho pokusí zachránit, bude silně podchlazené. Dokázala by mu vůbec pomoci, kdyby se dostala až k němu? Možná že ano, ale možná že ne. Měla by jít domů a zapomenout na to. Nikdo by ji nemohl vinit ze zbabělosti. Nikdo, kromě jí samotné….
Několika kroky byla zpátky u jezírka. Padla na kolena a uhodila se. Bolest. Co znamená? Nic. A život a smrt? Jen pomíjející okamžik, v prostoru času, v nekonečnosti. Nedívala se pod sebe, nemyslela na hloubku, která ji tolik děsila, jen upřeně sledovala otvor, ve kterém zmizelo dětské tělo, jako by to byl její záchranný kruh. Záchranný kruh pro její duši. Lezla rychle.
Riskovala. Ale musela to udělat. Pro sebe. Pro rodiče toho děcka. Pro všechny procházky v parku, které by už nikdy nebyly jako dosud. Nic by nebylo jako dřív, svítání a západy slunce, jarní deštík a štěbetání ptáčků na zahrádce. Tenhle trest by si za svou zbabělost také plně zasloužila, očistec, po kterém nenásleduje žádný ráj.
Jako ve snách, myšlenkami blíž ke smrti než k současnému okamžiku, sáhla Marie do ledové vody. Nahmatala ho! Dítě naštěstí nebylo hluboko. Jen bylo těžší, než si myslela a nehýbalo se – snad ještě není pozdě! Musela zapojit obě ruce a až po ramena se ponořila do studené vody. Nevnímala chlad, ani hrozivé skřípání praskajícího ledu pod sebou, myslela jen na to, že dítě musí vytáhnout. Musí! Šlo jí to pomaleji, než si přála, ale sekundy se jí zdály delší než obvykle, čas jako by zgumovatěl.
Podařilo se jí to. Vytáhla ho! Byl to malý kluk a byl ztuhlý a promodralý, ale zdálo se, že srdce mu bije. S nehybným nákladem se rychle vydala ke břehu. Když položila chlapce do sněhu, kontrolovala, zda dýchá. Nic necítila. Ale nebyla si jistá. Co když mu ještě víc ublíží? S bázní dítěti opatrně zaklonila hlavu a několikrát do něj vdechla. Najednou začal chlapec kuckat. Sláva! Všechno je v pořádku, tělo se zbavuje spolykané vody.
Najednou se jí za zády skupinka pubescentů. Největší z nich v ruce telefon - vyrozuměla. Konečně jí někdo pomůže! Vyčerpaně předala chlapce dospívajícím, kteří ho ihned svlékali z bundy a oblékali do jiné. Halasnou aktivitu mladistvých, kteří na sebe pokřikovali jeden přes druhého, sledovala s nezájmem. Náhle jí to bylo docela jedno. Svět se smrskl jen na její potřeby.
Odvaha z ní spadla, jako by to byl kus oděvu, jež lze svléci a obléci podle libosti. Cítila se unavená a toužila po domově, jen zpátky ke všednosti a rychle zapomenout na celou tu hrůzu, všechen ten prožitý strach.
Marie se obouvala. Jedna z dívek, ta která poskytla malému chlapci svou bundu, se k ní otočila. „Paní, vy teda máte odvahu, ten led je jak skořápka.“ Její slova podbarvovala přibližující se siréna.
Marie sirénu nevnímala. Zpětně si uvědomovala svůj zmatek a zdlouhavé rozhodování, sobecké obavy z vlastního svědomí. „Udělal by to každý,“ řekla, jista si tím, že její jednání odvaha nezpůsobila. Obrátila se k odchodu.
Úzkou pěšinou mezi keři se sem tlačila sanitka. Dívka bez bundy pohlédla na partu přátel běžících k vozu a pak zpět na odcházející Marii. Chvíli se za ní dívala. Zbývalo pár kroků, aby Marie zmizela mezi stromy, když si dívka vyrobila z dlaní atrapu hlásné trouby a za cizí ženou zakřičela: „Nemáte pravdu, paní, každý by to neudělal!“

(Tato povídka mi právě tento týden získala 2. místo v literární soutěži Chomutovský kalamář.)