Jak jsem dopadla?

Jelikož jsem neměla příliš času, dovolila jsem si se svou představou obeslat pár cestovních kanceláří zprostředkujících zmíněné pobyty, aby mi něco konkrétního nabídli. Všechny tyto cestovky na internetu hlásají, že se na ně můžete s důvěrou obrátit, poskytují poradce po telefonu, icq, či e-mailu. Jako první se mi ozvala na lázně specializovaná cestovka - s nabídkou pochopitelně toho nejdražšího, co zřejmě objevili. Nebrojím proti nadstandardnímu ubytování, ale v tomto případě bylo vyloženě na úkor počtu procedur, jež považuji za prioritní. Když jsem slušně požádala o nějakou jinou nabídku s větším rozsahem procedur, dostalo se mi odpovědi ve smyslu – buď ber tohle, nebo máš smůlu. A já kupodivu luxusní víkend nevzala. Další v pořadí reagoval poradce jisté cestovky, který mi napsal, že jejich web osahuje všechny zájezdy a zřejmě si přitom zbožně přál, abych ho dál neotravovala. Já bych naopak této cestovce „poradila“, aby si tedy nedávala příště na web výzvu: obraťte se na našeho poradce. Tím jinak bude vždy riskovat, že je bude kontaktovat úplně „stejný otrava“ jako já!

Na jakém principu fungují české cestovní kanceláře?

Docela dlouho mi tedy trvalo, než jsem pochopila systém českých cestovních kanceláří a to – na nic se neptej, vše si zjisti a přečti sám a my budeme tak hodní, že ti dáme číslo účtu, na který můžeš poslat své peníze! Se skutečně profesionálním jednáním jsem se bohužel setkala pouze v jednom případě z deseti.

Náš zákazník náš kmán

Tato neprofesionalita se ale netýká jen cestovních kanceláří, o čemž jsem se poměrně záhy přesvědčila. Obrátila jsem se totiž e-mailem na mimopražskou firmu vyrábějící zajímavé léčebné masti s dotazem, kde bych jejich výrobky sehnala v Praze, protože jsem se rozhodla si je pořídit. Odpověděli mi, abych si zavolala na telefonní číslo s ostravskou (?) volačkou na jejich distribuční oddělení, kde mi údajně poradí. Přiznám se, že mě tento skutečně zajímavý a podnětný přístup k zákazníkovi poněkud zarazil.

A proto se začínám utvrzovat v tom, že je asi lepší nic nechtít a hlavně nic nekupovat, protože pak člověk ty druhé vlastně pouze obtěžuje. Přesto s vypětím značné energie nakonec do lázní pojedu, i když mastičky jsem zatím vzdala i s jejich telefonním číslem na distribuci.

Nevím, jestli je to jen smůla, či chiméra, ale zdá se mi, že se nějak pomalu vracíme tam, odkud jsme v roce 1989 vyšli. Přitom zcela chápu, že ti lidé, jež mi mají něco prodat, či nabídnout, obvykle nedostávají patřičné finanční ohodnocení za svou práci a navíc jsou přetížení. Pak pochopitelně o zákazníka nestojí. Což ovšem na druhou stranu považuji za stav velmi absurdní a tristní.

Zdroj fotografie: google.com