Nezapomeň na pětadvacátý dodatek ústavyLáska s příchutí šansonuO chválu stojím!!! Moc. A přece…Léto je, kdyžZpěv horského potokaNech se unést fantazií v Kadani nebo online
TENKRÁT V MEXIKU - TV tip – mstitel s kytarovým pouzdrem znovu na scéněShahab Tolouie se vrací s další kapitolou projektu Moje cestaFestival ARCHITONY inovativně kombinuje hudbu a architekturuDas Filmfest ve 3 českých městechZatloukání hřebů – znepokojivý horor Viléma KoubkaPříběh kolouška Bambi v novém kabátěZázračná písně krajina završuje 20leté putování Anety LangerovéKdyž jsme byli sirotci85 roků by bylo spisovateli Jiřímu NavrátiloviUmění prostého života? Návod k použitíPravda o medu: Nenechte se zmást mýtyPříběh monstra 20. století – Goebbels
Tuto báseň jsem záměrně psal tak, aby byla místy jazykolamem a co nejhůře se recitovala. Myslel jsem, že kolega, kterému jsem báseň k recitaci pro jeden kulturní pořad předal, mě za to utluče. Ale nakonec to vydýchal, i když jsem si všiml, jak potají zatínal zuby. Pro kritiky: závěrečný výkřik Ó vodo! není přislazená vzletnost přebraná ze Svatopluka Čecha, ale účelnou zvukomalbou, která byla ve scénickém provedení podkreslena burácivým sestupem klavíru do nejnižších oktáv.
Chtěl jsem nalézt symfonii gravitace Kde svou strunu voda po útesu napíná Až spatřím tepnu řeky srázem přeříznutou T r y s k a t Lapám po myšlenkách: Voda valem dolů pádí Dravá katedrála z lesklých skel se klene, Vyvěšený krápník hladin práporá. Do uší babylonská věž s mohutným se hlukem hroutí A vzduch roztříštěný v křišťálky mi řeže v chřípí. Bystřina, jež obstarává svěžest skal, Má zpívající hřívu - Při zavřených očích cosi mumlá, bublá, cinkrlotá mokrou drmolenku, Burácí a ohromuje jako kdyby Hannibal hnal stáda rozdupaných slonů na Řím Oči znovu otevřu a patřím do zrcadla Střepy kapek roztřepeného – Jsem téměř oslepen, jak slunce kreslí stříbru do šupinek zlatou srst A níže vidím barevný dým duhy hřeben spektra češe pavučiny par a pod ní proud si kasá rukáv pěn, z té jejich našlehané něhy znovu sesmeknu se pohledem, Kde peřeje vřou v řevu vln a třou se do ďábelské rozmanitosti. Té mase syčící Chci půjčit řečiště svých žil, Jsem živlem sám. Řekou je a do řeky se obrací Tvůj pád, ó vodo |
..
moc pěkne
Recitátorům nepřísluší bít básníky:o)
Oh ne, Aleš je příliš sebekritický. Jen si zvolil za recitátora svých nádherných (troufám si tvrdit téměř "Hraběcích") veršů individuum, které neumí ani pořádně mluvit, natož recitovat:o)
Díky, Aelši.
Miras
Hmmm... tak Aleš je sebekritický... to jsem potřeboval vědět... už jsou mi ty texty jasnější
Copyright © 2001 -
2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.