Myslím, že přesně to je první věc, která každého napadne, když se někdo zeptá, co je štěstí. Ale přiznejte se, kdo z vás už někdy viděl zlatou mušku? Musím připustit, že já ji neviděla. Což samozřejmě neznamená, že neexistuje. Takže: Co je to vlastně štěstí? Pocit krásy, která mizí rychleji, než bychom si byli přáli? Radosti, které přicházejí nečekaně, rychle a naplní nás něčím, co nedokážeme popsat, zachytit, co pouze uchováváme jako vzpomínku na něco nedostižitelného, neopakovatelného a právě proto tak tajemného? Mé štěstí huláká vždy někde poblíž, vřeští, když zrovna něco nevychází, jak by si bylo přálo, pláče, když si nečekaně ublíží, občas dokáže i tvrdohlavě trucovat, když mu něco nechci dovolit a žárlí, když se chvilku věnuji něčemu jinému...

Mé štěstí závisí na radosti ze života. Na radosti z každého nového dne, z každého rána, kdy mě budí sluníčko, zvědavě nakukující do pokoje, na radosti z malých, nečekaných příhod, které se stávají nehledě na tom, jestli o to usilujeme či nikoli. Čisté radosti mého života jsou různé:
Malé a velké. Pomíjivé. Všední. Zářivé. Mou radostí jsou knihy. A nové záclony. Dopisy a růže. Mám radost z cizí radosti. Z úsměvů. Z letmého pozdravu. Z krásy a ze slunce. Mou radostí jsou děti. A jejich smích i pláč.
Jsou tady.
A jsou moje.(I když ne tak docela.)
Jsou krásné. (Jak taky jinak.)
Jedinečné. (Jako všechny děti.)
Milé. (Když se jim zrovna zachce.)
Hodné. (...to jsem se asi spletla:-)
A... prostě tady jsou. Tak si toho važme.
Protože takové štěstí, ať už je to zlatá muška či něco docela jiného, nám vlastně nepatří. Jen si ho na chvíli vypůjčíme a když přijde jeho čas, jde zase dál. Je tolik lidí, kteří ho potřebují. A tolik těch, kteří ho nikdy nepoznají.
A já vám přeju, aby vás dříve či později našlo. A pokud jste příliš netrpěliví, tak jděte a vyhledejte ho sami. Třeba budete mít štěstí...