Věnuje se v ní především svému sportovnímu koníčku, a to zápasení. Popisuje nám své zápasnické začátky a vede nás celou svou dvacetiletou soutěžní kariérou, jež završuje praxí rozhodčího a trenéra. Jen škoda, že zatímco v prvních dvou třetinách autor popisuje každý svůj jednotlivý úspěch či neúspěch v mladistvém věku, v poslední třetině knihy shrne celý zbytek dosavadního života. Kniha tak působí poněkud nesouměrně a pro čtenáře, lačného masivního rozuzlení, až neuspokojivě.
Z obsahu jednotlivých kapitol postupně vyplývá souvislost mezi Irvingovým spisovatelstvím a zápasením. Zatímco v autorovi se tyto dva zájmy vnitřně prolínají, navenek se vzájemně odpuzují, když přátelé z jednoho ruku netolerují přátele z kruhu druhého. Autor však miluje oba své koníčky a svou spisovatelskou dílnu umístil hned vedle tělocvičny.
Ačkoliv nám John Irving odhaluje velice málo ze svého soukromí, přesto nám dává nahlédnout do svého nitra. Prostřednictvím úvah např. poctivě přiznává, že ani on sám, stejně jako my všichni, není bezchybný. Nejprve se čtenářům svěří se svými školními problémy, zapříčiněnými dyslexií, o níž se však v dobách Irvingova dětství dosud nic nevědělo. Později nám popisuje obraz sebe samého, coby sportovce a zápasníka, smiřujícího se s tím, že v sobě sice má mnoho sebekázně a lásky ke sportu, ale prakticky žádný talent.
Z obou výše uvedených slabostí se Irving vyznává s upřímností, jež dokazuje spisovatelovu vnitřní vyrovnanost a hlubokou moudrost. Literát celý život bojuje proti těmto nedokonalostem svého těla s obrovskou urputností. Její původ nacházíme ve slovech Irvingova trenéra Teda Seabrooka: „Talent se hrozně přeceňuje. To, že nejsi nijak zvlášť nadaný, ještě nemusí znamenat, že toho máš nechat.“
John Irving tak ve své autobiografii, ať už vědomě či nevědomě, dává naději docela všem. Zdůrazňuje, že vždy záleží jen na naší píli a odvaze, jaké sklidíme úspěchy. Jen na našem vnitřním přesvědčení, zda je pro nás skutečně tak důležité vyhrát, nebo se dokážeme těšit i z toho, že bojujeme.