Úplně běžně se mi stává, že v těsném závěsu za mnou funí kdosi na kole. Pokud nemá tendence předjet mě a pokud mi neťuká do pat, snažím se to snášet. Skutečně mě ale znepokojuje typ cyklisty sprintera, který bez varování vymanévruje zpoza chodcových zad a zběsile uhání dál. Chodec, jemuž se podaří včas ucuknout, vyhrál. Jenomže ne vždy slyšíme, co se děje za námi. Kupříkladu Kojetická ulice je poměrně frekventovaná a v rachotu autobusů i aut se hrkající kolo ztrácí. Navíc, čím člověk nese víc tašek, tím se snižuje jeho obratnost při klíčovém úskoku. Zrovna nedávno se mi přihodilo, že jsem vláčela z Plusu dvě těžké igelitky a za mnou se po chodníku plížil pomalu cyklista. Ve chvíli, kdy zrovna projížděl autobus, se ten dotyčný rozhodl vymáčknout ze svého favorita větší rychlost. Bohužel mě na to zapomněl jaksi upozornit. Naštěstí mě intuice napověděla – otoč se a díky tomu jsem uskočila na silnici. Ovšem onen cyklista mě posléze dorazil slovy: „To je dobře, že jste uhnula, jinak bych vás srazil.“ Prostě pán evidentně nepochopil, na čí straně se stala chyba, inu obyčejný hulvát. A tak se pomalu smiřuji s tím, že v Neratovicích cyklistům uhýbají na chodníku chodci, učím se využívat okrajů silnic, kde mě může porazit snad jen auto. Ale řekla bych, že řidiči na rozdíl od cyklistů a jejich zvonku, umí klakson alespoň občas používat.