Dlouho jsem doufala, že podzim zůstane právě takový, jak se projevil začátkem září. Ne proto, že bych měla ráda parné léto, ale proto, že je tak krásné dívat se na tu zvláštně osvětlenou krajinu. Snažila jsem se utopit své pochybnosti v zeleni okolních stromů, zapomenout na všechny minulé podzimy a uvěřit, že tenhle bude jiný, snad laskavější. Ale ne. Vlastně se žádné překvapení nekonalo, letošní srpen trval jen o něco déle. Jen o něco déle jsem neměla červený nos.

Podzim se sotva kdy změní. Pokaždé znovu přijdou sychravé dny, bláto, déšť a nebo rovnou přízemní mrazíky jako letos. Zase znova nás budou studit nohy a hřát kakao. Přesto je po létě tak těžké uvěřit, že musíme obléci svetry a teplé boty. Přestat pít kolu s ledem a necpat se zmrzlinou.
Někdy se podaří najít rozkoš v oblékání košilek, ale obvykle to nejde. Pak přijde rýma a kašel. Skrývá se v tom kus poezie a k podzimu to patří, nebo ne? Odmění se nám za to nádhernou barevnou přehlídkou, než svlékne kabát a přijde zima.

Nejraději mám takový podzim, který klame tělem. Když se mi zdá za oknem hezky teplý, ačkoliv venku panuje zima. Chlad mrazí všechny okamžiky a slunce svítí tak zvláštně pronikavě. Podzim poskytuje dost prostoru čtenářům, kteří mají rádi teplé ponožky, i bláznivým fotografům, co putují s omrzlinami nebo celí promáčení krajinou, posypanou barevným listím v honbě za tím nejkrásnějším snímkem, který se dá v podzimní přírodě ulovit.
A kdo není spokojen - nechť „nehází flintu do žita“ - meteorologové ve své poslední dlouhodobé předpovědi slibují na říjen babí léto. Třeba se to vyplní...

Zdroj fotografie: www.google.com