Dnes nejslavnější Janáčkova opera Její pastorkyňa nechybí snad na žádné světové scéně. Na motivy románu G. Preissové sám autor napsal libreto.V expresívním operním dramatu vystoupil vysoko nad meze tradičního folklorismu a geniálním způsobem využil svou metodu tzv. nápěvků mluvy.
Její cesta za úspěchem však nebyla vůbec jednoduchá. Národní divadlo v Praze "Její pastorkyňu" původně odmítlo. S velkým úspěchem naopak operu uvedlo 21.ledna 1904 brněnské divadlo. Po dlouhých tahanicích a s Kovařovicovými retušemi se opera objevila na scéně ND v Praze teprve roku 1916! Zcela odmítavou kritiku, stejně jako u všech dalších Janáčkových oper, měl Z. Nejedlý.


Kostelnička i přes nepřízeň osudu si vybudovala významné postavení v rozvětvené rodině i ve vsi. Veškeré své naděje soustřeďuje na nevlastní dceru Jenůfu. Poskytla jí vzdělání, připravuje ji do života i materiálně. Proto jako blesk z čistého nebe, který likviduje všechny touhy a tím i budoucnost, se ukazuje zpráva o dítěti, které Jenůfa čeká se Števem. Ten se k ní ale už nezná. Kostelnička těhotnou Jenůfu skrývá, modlí se za smrt dítěte. Když to nepomůže, zahraje si na Boha sama a dítě hodí do smrtící ledové vody. „Odpusť mi jenom ty: Včil už vidím, že jsem sebe milovala víc než tebe!“ zpívá v závěru Kostelnička, zlomená, bez iluzí, snažící se uhájit alespoň trochu Jenůfčiny lásky.

V klíčové roli Kostelničky vystoupila světově uznávaná sopranistka Eva Urbanová. Není to její první Kostelnička, o roli říká, že „ musí mít pořádný hlas, není to vykřikování frází, ale skoro až italské belcanto.“ V této těžké roli s překrásnými pěveckými momenty zpívá s plným nasazením, hlasově modeluje přechod od sebejisté, sebestředné ženy k trosce, jež stěží unese svůj hrozný čin. Technicky perfektně nás provedla dramatickým nitrem postavy.

Jenůfa, Dana Burešová, mladá, zamilovaná, naráží na neodpovědné jednání Števy hned na počátku. Alkohol a dívky velice konkurují rozvíjející se lásce. Vyzpívává vroucí cit, pokoru i zklamání, naději, poznání tíhy života. Perfektně využívá celé dynamické hlasové škály. Zvlášť mrazivě působí hluboká scéna s nálezem mrtvého dítěte.
Mocným, pevným tenorem Štefan Margita okouzluje v roli zprvu nesmělého Laca. Posléze i krutého, zákeřně se snažícího k sobě připoutat Jenůfu. Jeho zvláštní přerod v nezištně milujícího slyšíme v hloubce výrazu hlasu, posléze i odpouští i čeká odpuštění.

Precizně hrající orchestr pod vedením výtečného dirigenta Jiřího Kouta umožnil i dalším pěvcům kvalitní výkony.( V. Prolat, L. Šmídová...)

Zmínku zaslouží i zajímavé scénické řešení D. Dvořáka. Efektní nasvícení pronikající neustále se točícími mlýnskými koly hodně upoutává pozornost, posléze i trochu ruší, jelikož je tak dominantní, že na sebe strhává větší pozornost, než se v takovém případě od scény očekává. Uměřenějším způsobem pak tvoří kulisu domu v druhém dějství, kde vynikne obývaný prostor se stolem a židlemi, vyzdobený neměnnými, trvalými atributy venkovského života. Zemětřesení v životě vyvolá i pád jistot předků. Impozantní však zůstává závěr, kdy Laca s Jenůfou odcházejí vstříc neznámému a za nimi padají břevna s trnovým porostem. Skutečně symbolizují, že všechny těžkosti skončily a je čeká jasnější budoucnost?

Národní divadlo Praha uvedlo 11. září 2005 jako první premiéru sezóny nastudování opery Leoše Janáčka Její pastorkyňa/ Jenůfa
Hudební nastudování provedl Jiří Kout. Režii měl šéf opery Jiří Nekvasil.

Zdroj fotografie: http://www.cokdyvpraze.cz/divadlo_narodni.html