Vlastně - to jsem si myslívala. Alenka ale většinou dobře ví, že nikam neuteče, že jí okovy skutečnosti pevně vážou k tomuhle světu. Často si stýská na nepřítomnost ne zcela vymyšlených lidí a moc jí trápí, že nemůže jít za nimi - právě proto, že si dobře uvědomuje své vězení. Marným se stalo veškeré vysvětlování, že osoby nebo světy, po kterých tak usilovně touží a o nichž sní, může najít v každém radostném okamžiku.
Ve chvílích, kdy se Alenka cítí svobodná, milující a milovaná, krásná, nebo naplněná. Chtěla jsem jí dát nadějí, že věci po kterých touží, může cítit ve svém nitru a mít z nich radost. Alenka se mi svěřila, že chce napsat knihu. To já také. Ona chtěla napsat knihu plnou obrázků ze své fantazie inspirovanou věcmi, které ji fascinují, a já o té své nicmoc nevěděla.
V Alenčiných očích se v tom okamžiku, kdy mi vyprávěla o své knize, zračila upřímná radost, nadšení a pravda. V tu chvíli jsem se pokusila zapomenout na to, že žádnou knihu v hlavě nemá a doufat společně s ní. A nevím to jistě, ale myslím, že kdyby tam v tu chvíli někdo stál, v mých očích by nezahlédl pochybnosti, ale radost a víru.
Na světě nemáme mnoho lidí, kteří takhle dokáží působit na své okolí. Také mají své světy, ale možná nás do nich nechtějí vpustit, nebo se jich sami bojí.
Alenka se cítí v říši divů v našem světě, raději by se vrátila do králičí nory a psala tam svůj příběh. Naučila mě, že se mohu odvážit snít a mít v sobě místo, takovou králičí noru, kam se někdy schovám před světem. K narozeninám jí koupím krásný blok, aby měla místo, kam svůj příběh napsat, a pramálo záleží na tom, jestli stránky toho sešitu zůstanou bílé - vždyť to možná napíše neviditelným inkoustem. V mých očích už Alenka ale napsala hodně, možná daleko víc a lépe, než sama tuší.

Zdroj fotografie: www.google.com