Nemůžete je neznat. Jednou nabízejí nevšední zájezd k baroknímu sloupu, k tomu pro pány štangli salámu a pro dámy mražené kuře. Jindy roztrubují, že je k dostání vakuovaná kukuřice v akční slevě, jako by to málem byla upoutávka na celosvětovou premiéru Titaniku 2. Setkáváme se s nimi každý den, i když se o ně vůbec neprosíme. Poštovní schránka je slupne jako malinu a nemá sil vyvrhnout materiál pro mnohé z nás nestravitelný. Reklamní leták snadno obloudí imunitní systém schránky a někdy jeho vlezlost nezastaví ani zbožné přání vyjádřené jasnými slovy REKLAMU NE! Obzvláště rád se maskuje v přívětivém štůsku dopisů nebo v zarolovaných novinách.


Leták se ovšem natolik vřadil mezi všední záležitosti našich životů, že si s ním příliš nemusíme lámat hlavu. Otrlejší povahy nevítanou zásilku bez špetky soucitu odhodí do krabice k tomuto účelu určené, což znamená potupný konec pro nevítaného hosta, který původně přišel poutat pozornost. Zvláště spořivé hospodyňky si pomyslí „aspoň mám do čeho balit šlupky od brambor“, nad letákem se slitují a barevné stránky už putují do kuchyně. Umělecky založení jedinci popřemýšlejí, jak povýšit propagační materiál na látku duši užitečnější a nejspíše schovají leták do zmatku ateliéru, protože se může použít v koláži, jež nejspíš bude kritizovat nešvary komercionalizace lidské společnosti. Nakonec najdeme i náruživé milovníky opravdu tvrdého zrna – ti nedají na leták dopustit (co kdyby tam našli něco zajímavého?) a když sahají před polednem do schránky, jejich ruka jen hladoví po šustivém zvuku papíru. Svému pošťákovi si o leták přímo říkají a ve své nedočkavosti jsou schopni doručovatele chytit už na ulici s horoucí prosbou, jestli by neměl letáček. Poznal jsem pár takových vášnivých povah. Ale to jsem se už propracoval k větším raritám. A jistě byste mi poradili spoustu jiných způsobů, jak naložit s tímto druhem zásilky.

Nevěřím, že byste si s invazí letáků nějak chytře a hospodárně neporadili, ale napadlo vás, milí adresáti, zapřemýšlet, jak se žije s letáky těm na druhé straně barikády? Vězte, že z poletujícího prokletí jsou nejnešťastnější lidé v uniformách České pošty s.p., kteří vám papírové obludy ochotně házejí až do domu. Řeknete si, dobře jim tak, že se sami trestají za roznos tohoto komerčního viru! A nemýlíte se, stává se doslova Božím trestem (i pro ateisty)! Na ústředně jsme si říkali: byla by to docela milá a záslužná činnost, kdybychom mohli roznášet jen klasické bílé dopisy a zkrátka stát se prostředníky v mezilidském dorozumívání na dálku, na kterých záleží, zda se láskyplný pozdrav dostane k vyvolenému adresátovi, od srdce k srdci... Nám by stačilo roznášet prostě jen tyto „dopisy“ zalepené v obálce, jak se sluší, se vzorně napsanou adresou a stylově přibitou poštovní známkou (inkaso a jiné platební příkazy do toho nepočítám). Protože když se řekne „dopis“, vybaví se i vám nejspíš tento čistě bílý pravzor, a podle růžově malovaných předsudků by se mohlo jevit, že pošťák (v dnešní době spíš pošťačka) roznáší dopisy. To je sice pravda, avšak neúplná, protože pošťák dnes vyjíždí do terénu sice s jednou taškou dopisů, ale také s dvěma taškami nacpanými letáky. S nimi se kdysi příjemné povolání pošťáka proměňuje v tíživou noční můru. Vše začíná znepokojivým pohledem na svázané haldy, padající z poštovního výtahu. Z toho nemilého dárku dostane každý doručovatel svůj díl, který si zařadí vedle sloupců obdržených už dříve. Pak si jen musí najít čas na „skládání.“