Martin McDonagh je jedním z nejuznávanějších současných evropských dramatiků, a to nejen díky umění ve zkratce rozkrývat osudy svých postav, uvádět je do stále konfliktnějších situací a přitom neopustit rovinu věrohodnosti, ale především pro schopnost sdělovat závažná témata v podstatě velmi zábavnou formou. Jedná se o jeho scénický debut ( první část slavné trilogie, kam ještě patří Lebka v Connemaře a Osiřelý západ), jehož oslnivou premiéru viděli diváci 1. února 1996 v Town Hall Theatre v Galway. Šokující hra brzy slavila další úspěchy na mnoha jevištích.

Je až s podivem, kde třiadvacetiletý, snad ještě chlapec, čerpal inspiraci. Ve věku, kdy člověk spíše hledá sám sebe, dokázal vložit do úst staré a stárnoucí ženy tak věrohodná slova, že by to nedokázal ani očitý svědek či psychiatr. Vášnivá nenávist osciluje mezi mrazivou nevšímavostí a vroucí krutostí.

V sevřených kulisách páchnoucího pokoje vyústí celá životní tragedie dvou žen, jež se kdysi milovaly, či měly přinejmenším rády, ale svázaný život, z něhož se nedokáží vymanit, plný nevyřčeného, nepochopení a naschválů, nasměroval šipku osudu k tragickému neštěstí.
Hypochondrická matka, v okamžiku, kdy uvidí svou dceru, okamžitě „změkne a dokonale zneschopní“, demonstruje nemohoucnost, vydírá nemožností cokoli si udělat a neustále vyčítá, že ji ani lžíci vody nepodá. Jak dlouho může napětí zůstat v nitru ? Kde začíná či končí hranice únosnosti? Každodenní tyranizování, které přerůstá do absurdity, paradoxně nutí diváky k úlevnému smíchu. Ale postavy se nesmějí. Ticho před bouří. Ponižování dcery a vyzrazování tabu před mužem, od kterého si slibuje změnu, vlastně záchranu, je asi tou poslední kapkou. Podvědomí se vydává na záludnou cestu...

Nejedná se o pouhé hrubé až sprosté (nikoli výrazy, ale významem a tónem) štěkání, ale mistrně koncipované dramatické dialogy, jež ve své absurdní krutosti dovádějí výlevy psychicky narušených osob k absolutní dokonalosti.
Úžasné podání herců Středočeského divadla v Kladně (Jany Jiskrové, Jaroslavy Zimové, Jiřího Štrébla a Ondřej Kavana pod režijní taktovkou Ondřeje Zajíce) nás nutí stále sdílet příběh, tajit dech, chápat, nerozumět, ptát se. Najít odpověď musíme sami, jsme přece nedílnou součástí příběhu. Může být i o nás.


Od 26. září, kdy se v pražském A studiu Rubín uskutečnila obnovená premiéra, máme možnost být svědky velmi intenzivní výpovědi o patologii mezilidských vztahů. Výpovědi, jež si zaslouží býti viděna a prožita.