Ale mně osobně se zdá, že toto velkoměsto, ač je nám předurčené k vychutnávání jeho kulturního bohatství, ze všeho nejvíc vábí ke spěchu. Ačkoli mnohdy není kam, ani za čím. Ačkoli mnohé z těch tisíců opěvovaných i zapomenutých památek, hodných naší pozornosti, nelze poznat jinak než tím, že se před nimi na chvilku pozastavíme a ženoucí se lidičky necháme s ledovým klidem protékat za našimi zády.

Z každého malo i velkoměsta, z každé obce i z nejmenší vísky, kde, lidově řečeno, „chcípl pes“, můžeme vyčíst to, čemu se říká rytmus života. Kdo se jen trochu vžije do tepajícího organismu určitého místa, jaksi pouhou přítomností brzy nahmatá jeho frekvenci, tlak, popřípadě výkyvy životního tempa.

O Praze si troufám tvrdit, že vyvolává u svého obyvatele trvalou hypertenzi, hrozící v nejbližším okamžiku infarktem. Nával takového tlaku nejvýrazněji asi zaskočí jedince, neobrněné zdravou dávkou „velkoměstské imunity“. Praha žije 24 hodin denně jako non-stop scéna milionů bezprostředně plynoucích a proplétajících se účastníků, a vy se stanete jedním z nich, sotva se špičkami dotknete poplivané dlažby před Masarykovým nádražím. Než se rozpomenete, který směr pro začátek zvolit, už do vás narážejí stáda, vedená zeleným pastýřem na semaforu. Mimovolně se vám nejspíš vybaví poznatek z fyziky o tření atomů a molekul a napadne vás, jestli při všem křesání tepla mezi natěsno se míjejícími těly nevzplane oheň.

Jako by nikdo nebyl ochotný postát. Pravidlo většiny velí – spěchej a prodírej se bezostyšně žilnatinou ulic, ať už znáš svůj cíl, nebo o něm musíš přemýšlet teprve za běhu . Kdo se zastaví, riskuje, že se stane obtížnou překážkou, rušivým prvkem, ne-li odpadlíkem. Proto raději jít a nezastavovat se – jako by Všemohoucí stres kázal v ozónovém jiskření tramvajových drátů. A kdo jen vystrčí nos do krevního oběhu ulice, musí vyslechnout toto nevyřčené kázání, kterému vůbec není snadné odolat.

Takový je tep hlavního města a není těžké jej nahmatat, protože on si vyhmátne dříve vás. Jediným únikem pak zůstává úhybný manévr stranou lidského proudění – do pasáže, do podloubí nebo do slepého ramene nějakého nádvoří. Máte-li mělko do kapsy, můžete se nechat z únavného vlnění davů vyvrhnout na ostrovy klidu za kavárenskou vitrínu nebo třeba do duševní oázy jednoho ze stovek knihkupectví. Ale zkuste si rychle uprostřed té rozvodněné lidské řeky rozmyslet, jakou možnost útěku si dříve vybrat!

Kdo do Prahy nejede přímo s úmyslem upřít doslova vědeckou pozornost ke zkoumání vzácných památek, ať se smíří s tím, že se dlouho nevydrží kochat výhledem v nepohnuté meditaci. Pichlavé nutkání rozběhnout se s davem s vámi bude šít jako čerti. A myslím, že i poznávání chtiví turisté, ověšení náhrdelníky fotoaparátů, se potýkají se stejným svodem. Pohybuj se, přemisťuj, než ti uteče něco na druhé straně!

Praha ve své rozmanitosti a s útočivou přehršlí nabídek na tisíce možných i nemožných kulturní vyžití postupně naučí pravidelného chodce jisté dávce cynismu. Tato obrněnost se vyznačuje tím, že si zvyknete bez mrknutí oka přecházet věci, které by vám za klidnějších podmínek a mírnějšího provozu rozhodně stály za povšimnutí. Tak se stane, že za čas bez špetky soucitu minete napřažené ruce žebráka, s nacvičeným úsměvem odmítnete z další napřažené ruky letáček, zvoucí na vznešený poslech Mozarta a plakátové plochy vám jsou jen nepříjemným vyrušením ze soustředění se na spěch. Nakonec si uvědomíte, že s tímto pocitem po pražských ulicích neběháte sami, ale že i jiní procházejí kamennou džungli s jediným přikázáním – dokud jsi uprostřed zmítání živlů, hleď si svého a jdi!

Snad patří mezi neduhy těch z nás, kdo jsou k Praze vázáni více než dojmy z nedělního výletu, že se ji, skrze „brnění zvyku“, trochu neochotně snažíme poznávat i z těch tišších, utajenějších stran. Osobně bych si přál zažít více ze starobylosti pražského ducha plného utajených pokladů, jen kdyby mě o přestávce mezi přednáškami valící se vlny obyvatelstva nepřesvědčily, že kulturní meditace na jednom místě představuje něco jako hřích proti uspěchané společnosti. Pravda, možná bych mohl uvážit, zda se naučit ještě jednomu – opačnému – cynismu: Jít občas proti proudu.