Rozhodlo to, že jde o roli Macheathe, že jsi opět přijal hostování ve &Svandově divadle?

S Michalem Langem jsme už dlouho něco plánovali, ale Michal mi nabízel věci, na který jsem nebyl připravený. Jak jsem se zrovna vrátil z Nového Zélandu – takový pozitivní - a Michal nosil spíš destruktivní věci … a já měl naštěstí tu odvahu mu říct, že se na to necítím. Ale když potom přines Žebráckou operu, tak to mi přišlo vtipný a důvtipný i vzhledem k dnešní politický situaci … No, a teď se ukazuje, jak je to ale těžký nazkoušet.

Ne, já se na žádnou roli nepřipravuju. To vzniká na jevišti, od toho jsou zkoušky.

Největší problém je, že to vůbec někdo napsal, (smích) to je asi ten největší problém. Ne, vážně, teď je to nejtěžší prostě to „zkoušení“, najít si podstatu situací a jak to všechno, co nabízejí, zobrazit. Třeba Shakespeare je podle mě mnohem jednodušší, protože má verš a emoce. Tady se odnaučujeme „hrát“, hrát psychologickou pravdu… To je to nejtěžší, najít na to ten klíč, no …

Já jsem vlastně Havla jen viděl. Brácha (Vladimír Dlouhý, M.K.) dělal ještě před revolucí Largo desolato, myslím, Na zábradlí – to se docela povedlo a … no, počkej, vždyť já jsem v týhle hře, v Žebrácký opeře hostoval v Činoheráku! Když jsem nastoupil do Činoheráku, tak první role, kterou jsem tam dělal, když jsem vůbec poprvý tam stál na jevišti, byl Jim, to co tu hraje Kamil Halbich. Já jsem zaskakoval tuším za Oldu Víznera, protože byl tenkrát nemocný. Dostal jsem tenhle záskok a týden na to, abych se naučil těch „pár“ vět. A za týden přišel Menzel, v ten večer, kdy bylo představení a říká: „Umíš to?“ a já na to: „Ne“. To se prostě nedá naučit. Nedá se to naučit bez zkoušek a bez toho všeho okolo. To přece zjišťujeme i teď. Takže jemu zasvítila očička: „Tak já si to zahraju a ty mi budeš napovídat“, takže si to ten večer zahrál. Ale další reprízu už jsem hrál já, to se mi to nějak rozleželo v kebuli. Takže já jsem vlastně jednoho Havla už hrál...