Když už si myslela, že ho vztek přešel a nechá ji být, pokusila se vstát. Praštil ji tak, že jí znovu roztrhl čerstvě zahojené obočí. Na pár vteřin ztratila vědomí. Konečně byl spokojen. Když odešel, posadila se a pravou rukou prozkoumávala zranění na své hlavě. Vlasy měla slepené krví. Plakala bolestí a ponížením. „Dokud nás smrt nerozdělí,“ slíbili si tenkrát. Cítila, že už to nemusí dlouho trvat.
Sama nevěděla proč, ale stále ho milovala. Dokázal být i milý, ovšem v poslední době velmi vzácně. Jeho hrubosti vůči ní nabývaly na síle a modřin v jejím obličeji si všímalo stále více lidí. Přesto ho nedokázala opustit. Častokrát přemýšlela o tom, co by ji přimělo sebrat zbytek sil a odejít. Měla kam, její sestra bydlela po rozvodu sama a několikrát jí nabízela, ať se k ní přestěhuje. Nedokázala to. Nedokázala v sobě najít dost síly a sebeúcty, aby se z toho pekla osvobodila. Ublížil jí už tolik a tolikrát, že neexistovalo nic, co by jí ještě mohl udělat a dosud to neudělal. Snad jen ji zabít. Měla mžitky před očima a celé tělo ji bolelo. Pomalu vstala, aby se šla umýt a zamaskovat dnešní rány. Stála pod schodištěm, přidržovala se zábradlí a nohy se jí třásly. Vtom vešel.
„Ty děvko,“ zařval.
“Ty ještě nemáš dost?“ a srazil ji přesně mířenou ranou k zemi.
Když jí kopl do břicha, instinktivně se schoulila do klubíčka a nevydala ani hlásku. To ho rozzuřilo ještě víc. Chytil ji za vlasy a začal s ní cloumat.
„Tak řvi a pros ať tě nechám! Tak škemrej! Chceš abych toho nechal? Tak popros a já to udělám.“
Vzpomněla si, jak ji matka za každý sebemenší prohřešek tahala za vlasy a křičela na ni :
„Jsi úplně bezcenná, nemám tě ráda.“
Všechny vzpomínky a nenávist její matky jí najednou hučely v hlavě a mísily se se surovostmi, kterých se na ní dopouštěl její manžel.
„Za vlasy ne!“, zařvala ze všech sil a bez ohledu na bolest, kterou jí působil každý pohyb, povalila svého muže a bila ho pěstmi do obličeje jako zběsilá. Byl překvapen natolik, že se nezmohl na sebemenší odpor. Od dosud poslušné ženy, trpící vše, čeho se na ní dopouštěl, by nikdy neočekával ani zlomek takové zloby vůči němu. Potom vstala, nechala ho ohromeného a s rozbitým obličejem ležet pod schodištěm, kde prve ležela ona a rázně za sebou práskla dveřmi.
„Proč jste se prala se svým mužem?“ ptali se jí za pár hodin policisté, ke kterým ji dovedl náhodný chodec, když ji našel plačící na lavičce v parku.
„Protože mne zatahal za vlasy,“ odpověděla.
A v duchu poděkovala své matce za všechno to ponižování, kterým ji celé dětství provázela. Věděla, že už jí nic nepřiměje k tomu, aby se do toho domu vrátila.