„Kresbomalby“ (akrylem a tužkou č.1) vypodobňují ústřední postavu Nového zákona v zesvětštělých a často pokleslých situacích. Pohyb od Krista k Ježíši je významově zjevný (přídomek „Christos“ – z řeckého „pomazaný“, avšak „Ježíšovi“ může scházet tento přívlastek a potom je vlastně pozemšťan přístupný všem neřestem.) Z Ježíše se před očima pozorovatele stává nevypočitatelná persona, které nic není svaté. Za vše mluví například půlobraz-půlplakát se sloganem „Se mnou přijde zákon“; pod červenými písmeny spočívá jezulátko v láskyplné náručí Madony – maličkému spasiteli však z hlavy raší sotva nápadné čertí růžky. Můžeme se opravdu těšit na pěkný zákon! Na obraze „Vstal jsem z mrtvých a jsem stále u Tebe“ se Ježíš pro změnu převtělil do dlouhovlasého upíra, sklánějícího se nad něžným krkem bělostné panny. Groteskní upomínku na spasitele tvoří trnová koruna kolem čela bestie. Po zhlédnutí dalších obrazů série se dále dozvíme, že Ježíš má nejen matku, ale i milenku, tajného přítele a že se pravděpodobně dožil aspoň 43 let, jak dotvrzuje název obrazu „Ježíš ve 43 letech“.(!)

Přestože tematicky je výstava určena spíše pro otrlé návštěvníky (určitě bych ji nedoporučil pravověrným křesťanům), autorka dle svých vlastních slov nechce šokovat, pouze výtvarně sleduje záměry, které jsou podobné záměrům C. G. Junga. Prvotním šokem z volby námětu tedy nic nekončí a vnímavý divák si dřív či později povšimne, že myšlenkový prostor ponechaný za obrazy je ohromný. Je to hlasitá řeč metafor, vypovídajících o vztahu výtvarnice k okolnímu světu. To, že se nezdráhá citelně dotknout „posvátné“ křesťanské tradice, jí dovoluje podat svéráznou a těžko přehlédnutelnou výpověď o společensky naléhavých problémech. „Boj“ mezi mužem a ženou, problémy otevřené sexuality či sexuální orientace, to jsou hlavní tématické okruhy mladé výtvarnice.

Kromě obrazů výstižného plakátového ražení jsou autorčiny ostatní kresbomalby na první pohled vzrušenou motanicí barevných rojů a směsicí linek, mezi kterými až při pozorném zahloubání najdete obrysy zobrazované skutečnosti. Ale odměnou za trpělivost je znásobený požitek. Mě například nejvíce z těchto hýřivých obrazů zaujala „Milenka Ježíše“; dívčí obličej, žlutooranžové vyvedený a pokaňkaný skvrnami stejné barvy, jsem vnímal jako osobu sloužící pro příležitostné odkládání milencova chtíče. Ano, to byla ryze příruční milenka, krášlená neřestí toho, kdo její pohlaví užívá k ukájení nejnižších pudů.

Blanka Jakubčíková je i nadanou básnířkou. Sama dokonce uvedla, že větší část tvůrčích sil vrhá do psaní poezie. Její verše, které po úvodním proslovu Romana Musila recitoval známý propagátor poezie Mirek Kovářík, jsou bezprostředně svázány s metaforickým světem jejích výtvarných děl. To samo prozrazuje, že se nejedná o žádné rýmovačky vysypané nazdařbůh. Jedná se o hlubokomyslné slovní obrazy, jež si žádají – stejně jako v případě obrazů na plátnech - vnímavého čtenáře s fantazií.

Zdroj foto: www.galerieholec.cz