Kohoutovi ovšem nelze upřít jednu základní vlastnost a to schopnost vysvětlovat a omlouvat po letech své činy. K čemuž volí cestu nejsnadnější a to formu pamětí „To byl můj život??“, jejichž první část obsahující vzpomínky na roky 1928–1979 vydalo nakladatelství Paseka.
Léty vytrénovaná ruka s lehkostí formuluje niterné zážitky a pocity, jimiž chce ospravedlnit řadu ne zrovna hezkých okamžiků. Bez jakýchkoliv zbytečných emocí velmi věcně popisuje a ukazuje temná zákoutí své duše, až přivádí čtenáře na myšlenku – vždyť on „Pavka“ to tenkrát nemyslel zle. A právě toho chce bezesporu autor dosáhnout. Před kým jiným se hájit než před národem, kde žijí pamětníci, kteří si ještě celkem jasně vybaví Kohouta ve svazácké košili…

Když odstraníme balast sebeočišťující snahy vyložit pravdu jiným způsobem, kdy Kohout přiznává určitou schizofrenii, rozdíl mezi mladým a zralým Kohoutem, až čtenáře napadne, že zřejmě mladý Kohout musel vykonat některé činy za změněného vědomí, neboť každý z nás musí cítit zodpovědnost za své skutky, zůstává velmi zajímavá výpověď, byť ryze subjektivní, člověka žijícího v neklidné době, jenž se vždy dokázal nějakým způsobem udržet v centru dění. A proto díky Kohoutovi dostávají některé události, o nichž získal čtenář jen zprostředkované zprávy, poměrně konkrétnější obrysy, a navíc přímo vybízí ke konfrontaci s líčením určité epochy jiných pamětníků (stačí nalistovat deníky L. Vaculíka).

Zařazením spisů vedených StB o „Objektu“ do textů knihy, kdy se z práskače Kohout změnil kolotočem dějin ve sledovaného, dává poměrně zajímavý prostor ukázkám toho, o jakých nesmyslech museli spolupracovníci, tedy špiclové na Kohouta nasazení, podávat zprávy. Samozřejmě zapátrali-li bychom ve spisech ostatních sledovaných, pravděpodobně bychom narazili na velmi obdobné nepodstatnosti. Kohout tím jednoduše odkrývá drobné tabu, zvlášť pro mladší čtenáře, kteří si nedokáží představit význam udavačství, a jeho důsledek, ani ve své nejbujnější fantazii.

Kohout ve své knize nazývá sám sebe nejprve autorem, a pak již řečeným Objektem. Zásadně o sobě vypráví ve třetí osobě, jakoby si chtěl sám k sobě zjednat určitý odstup, nebo zdůraznit, že se již z dávného Pavky naprosto obrodil a „odrodil“.

Pavel Kohout je bezesporu vynikající dramatik i zdatný prozaik světového významu, což dokazuje opět v těchto pamětech, ale tam, kde začíná charakter, tam pořád prohrává. Tak proč se očišťovat? Inu s věkem asi přichází snaha bilancovat a odejít s lepším svědomím.

Každopádně přečíst si jeho vzpomínky může být pro většinu z nás poučné. Neboť takových lidí jako Kohout tu existovalo spousty, a on jako jeden z mála se rozhodl dosti odvážně vynést svou tehdejší kůži na trh současnosti. A pokud tvrdím, že jemu podobných nepochopitelných tvorů žilo v Čechách spousty, vězme, že žijí i dnes a budou žít dál.

K. H. Borovský kdysi prohlásil, že myšlenka komunismu je tak bláhová, že naštěstí nemůže nikdy nalézt dostatek následovníků, aby se stala ústředním nástrojem moci, bohužel my sami již dnes víme, jak se hluboce zmýlil.


Pavel Kohout
TO BYL MŮJ ŽIVOT??
(První díl) 1928–1979
Vydalo nakladatelství Paseka

Zdroj obrázku: nakladatelství Paseka