Tolik anotace představení.

Nabízených příběhů ani poselství se však divák spíše nedočká. Autor, jemuž se nedá upřít snaha hledat originální postupy, případně jimi šokovat, položil na stůl balíček karet. V každé kartě se jistě skrývá něco, co by zasloužilo odkrýt. Možná i příběh. Karty však zůstávají, nikdo je nerozmíchá, ani nerozdá. Svorku mezi jednotlivostmi, postavu mezi prostorem i nad životem, si možná vypůjčil od Strindberga ( tam je živý mezi mrtvými, zde naopak). Má sice schopnost alespoň ve snu měnit osudy ztroskotanců, přežívajících na ulici, ale nedává jim nic, ani naději. Ne že by toho nebyl schopen On, ale sny se rozplývají do ztracena.
V projektu, vytvořeném spontánně a mimo dramaturgický plán se jako skladatel a zpěvák uplatnil Roman Zach. Na jevišti se sešli Martin Finger, Jiří Štrébl, Gabriela Míčová, Josef "Žluťák" Hrubý, Stanislav Majer.
Projekt, snažící se dokumentovat vývoj osobnosti až na pomezí člověčenství, obhajovat lidskou důstojnost i ve škarpě společnosti, by si zasloužil hlubší pohled, nikoli jen vizuální naznačení útrpnosti noční ulice a bezprizornosti těch, jimž se stává domovem. Zůstávají totiž pořád lidmi, sice zoufalými a řítícími se do beznaděje. Nepotřebují zázrak v podobě neskutečna, potřebují změnu pohledu, ale hlavně činů majoritní, přezíravé společnosti.

Různé formy bezdomovectví se stávají fenoménem dneška. Realitou, jíž každý zná, ale nechce vidět tenounkou nit, která tvoří hranici. Hranici mezi životem a živořením. Celkem sugestivně ji předvedla scéna, kde v noční tmě, tu a tam prosvětlené, na zaplivané, špinavé zemi, plné vajglů a odpadků, ve výparech zvětralého piva, se povalují ti, kteří dříve také k někomu patřili. Na poselství je to ale málo, existenciální témata zaslouží promyšlené texty se skutečnými východisky.

Inscenace, jejíž repríza se uskuteční 10. prosince v divadle Komedie, prý byla inspirována nalezeným textem, průchody a průjezdy, ale také videozáznamem, fotografií a zvukovým záznamem mobilního telefonu.