Připomnělo mi to loňské léto, kdy jsem na vodě ztratila prstýnek. Byl také od manžela, byl totiž snubní. Nejdřív jsem jako šílená prohledávala celou loď a všechny naše věci a pak i trávu všude kolem. Nic. Zbytek dne jsem proseděla na břehu a brečela jsem. Ztratila jsem symbol našeho manželství. Bezděky jsem začala kontrolovat všechny šperky, které jsem odmítla nechat doma, jestli ještě něco nechybí. A něco jsem si v tu chvíli uvědomila. Nejen snubní prsten, ale každý, který mám je pro mne symbolem. Symbolem něčeho, co jsme prožili.
Ten nejstarší mi dal k 18. narozeninám. Prožili jsme spolu báječný víkend, na který nikdy nezapomenu. Tenkrát jsem se totiž rozhodla, že tohohle chlapa už nepustím.
Druhý prstýnek mám z dovolené v Řecku, z naší svatební cesty. Byli jsme pod stanem a vařili si na ohni, ale byli jsme si strašně blízcí.
Třetí prstýnek mám také z dovolené – z Chorvatska. Ten jsem si vyprosila, když jsem ho viděla za výlohou zlatnictví a nechtěla jsem odejít bez něj. Nikdy nezapomenu na ten laskavý úsměv mého manžela, když mi ho kupoval.
Čtvrtý prsten jsem dostala k desátému výročí naší svatby. Je s kamínkem ve tvaru srdce a je z pořádného kusu zlata. Když mi ho dával, řekl mi: „To srdce je moje, tak ho opatruj.“
V každém z nich je část mého života, je to má pokladnice vzpomínek.
A tak běhám po bytě a hledám ztracený náramek. Dostala jsem ho totiž k Vánocům v tom roce, kdy jsme se rozhodli pro miminko.