Rodiče ji drželi zkrátka, snažili se z ní vychovat skromnou a slušnou ženu, takovou, jakou byla její matka. O jejích večerních výletech neměli ani tušení, pokaždé si vymyslela nějakou výmluvu, které neměli důvod nevěřit.
Ručička hodinek se přiblížila k deváté. Na svém místě u silnice stávala téměř každý večer, ale vždy jen do půl desáté. Jako slušně vychovaná dcera musela být každý večer v půl desáté doma.
„Ještě jednoho bych stihla,“ myslela si a mávla na projíždějící auto. Když zastavilo, muž se vyklonil z okénka a tiše se zeptal:
„Za kolik?“
Neviděla mu do tváře, byla tmavá podzimní noc. A vlastně mu ani do tváře vidět nechtěla.
„Za tisíc a můžeš si říct, jak to chceš.“
Otevřel dveře svého auta a ještě než stihla nastoupit, jejich pohledy se střetly. Zbledla, stejně jako její otec. „Nastup!“ přikázal.
Celou cestu domů nepromluvili. Nemluvili ani u večeře, kterou matka jako vždy připravila.
„Kde jste byli celý den?“ zeptala se matka s úsměvem.
Chvíli bylo ticho. Matka hleděla střídavě na svého muže a na svou šestnáctiletou dceru a čekala na odpověď. Náhle se jejich pohledy střetly.
„Na zahradě,“ odpověděli téměř současně.
„Aha. Proto jste oba dva tak unavení,“ řekla matka a šla stejně jako každý večer umýt nádobí