Náročný denNenaplněnáNezapomeň na pětadvacátý dodatek ústavyLáska s příchutí šansonuO chválu stojím!!! Moc. A přece…Léto je, když
Ukrajina, děti a zvon časuDítě prachu zrozené ve válceCo mě v září zaujalo na NetflixuTvorba Adrieny Šimotové a Adély Součkové na jedné výstavěNesnězeno přichází s novou spolupracíStačí si počkatGeniální výstava Tima Burtona se v pondělí rozloučí s Prahou. Ještě to stihnete!Dojemný a vtipný Malý velký pes ve filmovém zpracováníSpása ve formě audioknihŘeky Otomara DvořákaFotograf hvězd Bruce Weber vystavuje v Praze!Strhující výkon – Andrew Scott ve hře Váňa
Zorganizujte jeho vraždu!
Bulvární příběh "Nebyla to pátá, byla to devátá" vám poradí, jak se manžela bleskově zbavit. Ale může to mít háček!
Autor hry Aldo Nikolaj se narodil 15. března 1920 v piemontském městečku Fossano v západní Itálii. V druhé světové válce se zapojil do odboje, byl zatčen a deportován do koncentračního tábora v Německu. Po návratu dostudoval a stal se profesorem latiny a řečtiny na lyceu v San Remu. Později vedl Institut italské kultury a působil ve spisovatelských organizacích. Mnoho z jeho více než 40 divadelních textů spatřilo světlo světa za středověkými hradbami Fossana. V počátečním období se orientoval na sociálně laděná dramata, později začal psát pro své přátele komorně laděné hry. U nás můžeme vidět úspěšnou hru Tři na lavičce, Šestkrát do černého a komedie Nebyla to pátá, byla to devátá. Za dramatickou práci obdržel řadu ocenění. Zemřel 7. června 2004.
Nebyla to pátá, byla to devátá
Dobře zajištěnou vdanou ženu trápí jen dobré bydlo a snaha vymanit se kulantním způsobem z manželského soužití, které se stává pro oba nesnesitelným a dusícím krunýřem, ač se usilovně snaží o opak. Ukecaná dámička Evička se seznámí (proti jeho vůli) s mladým mužem Prokopem, jenž ji neumí poslat do patřičných mezí. Mužská nátura proti ženské schopnosti omotat si pána kolem prstu nic nezmůže. Přestože mu nabourala auto, málem ho zabila, tak veškerou vinu vezme na sebe a trpí za její hříchy ve vězení. Ona neustále cvrliká o blbostech a on poslouchá, neschopen odporu. Sedí v base, sice ještě odmítá přinesené banány, ale už je v tom až po uši. Už se stává Propčou, plynule a dobrovolně se vsunuje pod pantofel a naslouchá něčemu, co zcela nechápe.
Eva ho přesvědčí, že žije s mužem, snad kreaturou, který jí nerozumí (i když toto spíše slýcháme z mužských úst), trápí ji, dusí v rozletu. Naznačuje mu, že plné lásky dosáhnou jen tehdy, až se manžela zbaví. A kdo to má udělat? Přece Prokop.
V druhém dějství do hry vstupuje manžel, vůbec ne popisovaná zrůda, ale úplně normální, časem zcela rezignovaný choť. Manželce umožňuje, v mezích svého bankovního konta, zcela svobodný a zajištěný život. Tím ji nepřímo podporuje v nudě a nespokojenosti, kde se rodí nebezpečné myšlenky. Prokop nechce zabít úplně neznámého člověka, tak Eva oba muže spolu seznámí.
Ukáže se, že mají společné zájmy, sledují hvězdy a poslouchají vážnou hudbu. Těžká rána pro trochu jednodušší Evu. Popožene ji to k urychlení plánované akce.
V závěru smuteční hosté vycházejí z pohřbu za zvuku Deváté symfonie s Ódou na radost.....
Představení produkuje Agentura Harlekýn, k vidění v divadle U hasičů.
Jana Švandová v něm oslní mladistvou postavou a se štěbetáním naivní šestnáctky obratně manipuluje s Prokopem (J. Carda). Bez uzardění ho dostává tam, kde ho chce mít. Majestátní postava Maria (R. Hrušínský) představuje dobře situovaného, usedlého muže, který chce mít svůj klid. Hlavně od žen, které "neví, co chtějí, ale nedají pokoj, dokud to nedostanou". Poučen životem s nesnesitelně dusivě milující Evou, životem, jež mu nedá ani vydechnout, omezuje se na všeříkající větu: „Máš pravdu, miláčku!“
Poněkud hovornější se stává v přítomnosti Prokopa, mají se o čem bavit. Spojuje je toho více než společná Eva. Carda se drží některých rysů hloupého Retardy, lze ho omluvit jen tím, že krásné ženě neodoláš. Naštěstí mužský prvek slaví úspěch.
Scéna vždy ilustruje probíhající děj. Střídá se pláž, nemocnice, vězení, byty. Asi právě změna scény a kostýmů zavinila časté (více než desetkrát) zatažení opony, což působilo poněkud nevhodné fragmentování děje, narušilo plynulost. Divák byl moc často vytrhován z příběhu. Méně rušivě by působilo ztemnění jeviště. Naopak, kde opona chyběla, a tím trochu porušila smysl a pochopení (samozřejmě ne na dlouho), byla poslední scéna.
Režisér Menzel se nevyhýbá hrám na pomezí bulváru, sám tvrdí, že dobře udělaná komedie vede k poznání sama sebe. Z tohoto pohledu divák neodejde ani s těžkou, ale ani s prázdnou hlavou. Shlédl zábavný a humorný příběh, který ho neurazil, ani se mu nepodbízel, postavený na solidním výkonu herců.
Copyright © 2001 -
2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.