Chodí v ošklivém starém oblečení. Dávám jim vždy bonbóny. Lituju je. Jejich máma snad ani nepere a nemyje je. Zkoumavě mi pohlédla na břicho. Snad to není už na mne vidět? Doma na mě čeká namyšlená karikatura muže. Nechápu, jak jsem se do něj dokázala zamilovat. Pan ješita se naparuje, neboť mu porodím syna. Ještě mi zbývá dost času na rozmyšlenou. Nejraději bych mu naschvál potratila. Představa několika budoucích desítek let, sdílet s ním lože, mne děsí. Za pár měsíců se budu svíjet na porodním sále. Vůbec po tom netoužím.

Muž se zbláznil. Kupuje peřinky, oblečení, pleny a nesmysly - trouba. Včera dokonce přivezl vítězoslavně kočárek. Idiot. Když pozoruju tu hromadu krámů, uvědomuji si, že vše budu žehlit, prát i zašívat právě já. Otřesu se.

Začínám onu matku ulice s deseti dětmi chápat. Roste ji nějak podezřele břicho. Včera jsem si toho všimla. Její malé se asi nepoveze hlavní třídou v načančaných dupačkách. Moje karikatura muže na mne zahalekala:“Amélie, večeři!!“. (Trhni si nohou, osle). Odpověděla jsem:“Jdu si lehnout, neboť se mi chce spát.“ Ráno spustil humbuk:“ Já dřu od rána do noci, abychom se uživili a Ty mi ani neuvaříš.“ Zavírám se před ním v pokoji. Nemá smysl se s ním hádat. Rezignuju.

Návštěva jistého lékaře mi pomůže od mého trápení. Dává mi malou pilulku. Zbavuji se definitivně své přítěže. Karikatura muže přichází v pět. Strkám dětské věci do pytle a pytel do kočáru. Vyjíždím ven na chodník. Lidi si mě podivně prohlížejí. Zvoním na oprýskané dveře. Otevírá mi zničená žena. „Něco jsem Vám donesla, hlesnu a sklopím oči.“ Odmítá. „Vezměte si vše, já nic nepotřebuju.“, tvrdím jí. Souhlasí. Ona totiž se svou karikaturou muže žít musí.

Běžím se podívat do školy, kam se s úlevou vracím. Zítra mi začínají opět přednášky. Cítím se ohromně volná a šťastná. Balím se. Odmyká, když mu kuchtím zrovna jeho nejoblíbenější jídlo - na rozloučenou. Jsem trochu sentimentální. Zdraví mě. Já mlčím. Pak se s plným žaludkem vyvaluje u televizní obrazovky. Chce, abych šla k němu. Otřesu se odporem. Natahuju sako a obouvám si boty. Zakřičím na něj do obýváku:“Odcházím“ a můj klíč naposledy zarachotí v jeho zámku.

Pospíchám ke své kamarádce na kolej. Vítá mne jako ztracenou dceru. Druhý den v opojení svobody na mne vlítla karikatura mého bývalého muže, jestli jsem se prý nezbláznila, když jsem mu bez udání důvodu zmizela. Podařilo se mi ho uklidnit. Žádal mne o vrácení kočárku a všech těch nepotřebných lahviček a kabátků. (Panáček si zřejmě hodlá založit rodinu s jinou Amélií). Chudák, užije si s ním.

Kráčel důstojně (po prohrané bitvě) do svého bytečku a za ním se vlekla jeho uražená ješitnost.

Po několika letech jsem se náhodou procházela starou známou čtvrtí. Proti mně se z oblaku prachu vynořila zničená žena s dvojstupem dětí. Jako poslední capkala lichá jedenáctá holčička absolutně nepodobná svým sourozencům. Připomněla mi mé staré zažloutlé fotografie z dětství. Zavolala jsem na ni: "Amélie!" A ona se otočila...