Vyprávěj mi, poslouchám tě smysly napjatými jako studánky při prvním přijímání.

Vyprávěj mi přidušeným hlasem příběh nepoznané předvečerní hodiny v této chvíli vydechnuté na hedvábí, kdy se pod práh domů lehce vkrádá něha.

Vyprávěj mi o zámeckých chodbách, v kterých bloudí šero, o skloncích dnů vyprávěj mi, které uronily klenot v zaprášených oknech, o malátných záclonách, jež vyvěšují ložnice, když vzdávají se noci, o strunění houslí, které spolkly duši nahrbených hráčů.

Vyprávěj mi o osudu tanečníků, kteří zkameněli při zahradní slavnosti, když sochař dlátem kázal "štronzó" – pod pohledem luny jako bledý přízrak vyplouvá secesní smutek jeho mramorových dítek - z jejich očí stěny věznic pijí šeď. Chci mít s nimi soucit, soucit s kamenem!

Vyprávěj mi o galérách, které v plachtách rozestřely harfy, aby zabloudily do zelených hlubin palouků - kde zakotví a seschnou v altány a sklenou střechu nad kouřícím šálkem čaje o páté.

Ano, o lavičkách nastražených pro slabosti milenců mi vyprávěj, o jezírku, které crčí probodené fontánou, a vyprávěj mi také o kloboučcích pohozených v trávě rozpustilým gestem, o povzdeších uzavřených do deštníků, o lávce, jež vzývá vratké kroky nad nevinnou propastí. A o šepotu mrazivém jak lístky šeříků na větvích smrku.

Vyprávěj mi hlasem vymáchaným ve snech - ale co to říkáš? Tvoje "mám tě ráda" vyrazilo jako dravý racek, letí, pronásleduje mě v labyrintech živých plotů! Nedopřej mi úniku v tom parku, který jsem si vysnil.

Dovyprávěj příběh s dobrým koncem.
Chyť mě!!