Při přechodu přes most nad řekou jsem si všimla, že ji již nepokrývá vrstva ledu, jako v předchozích několika dnech, nýbrž docela klidně a přesvědčivě (a hlavně viditelně) teče. Vcelku mě to uklidnilo, ale rozhodně mi to nepomohlo. Labutě a kačeny se po vodní hladině pohybovaly s takovou samozřejmostí, že se na chvíli zdálo, jako by mráz ani nepociťovaly. Ony proti němu ale mají dobré vybavení - nižší teplotu těla a vrstvu tuku.

Můj nos už doslova úpěl o pomoc, ruce znecitlivěly a štípaly mě uši. Těšila jsem se, až ze schránky vytáhnu noviny a uvařím si čaj. Nemohla jsem zrychlit, neboť chodníky dočasně plní funkci přemrzlého kluziště. Jak moc výkyvy teplot ovlivňují lidské počínání! Například my od té doby, co se k nám přihnala arktická zima, téměř nejíme, protože nenakupujeme. Komu se taky chce do toho ledového království, co venku vládne ? Mně tedy rozhodně ne.

Musela jsem se pousmát, když jsem si vzpomněla na náš poslední rodinný nákup - venku teplota -10°C, my se vydali nakupovat do místního střediska, které obvykle připomíná valnou hromadu nákupu chtivých lidí. A teď? V -10°C přeci nikdo jíst nepotřebuje! Bohatě si vystačíme se zásobami čočky a starými houskami.

Já mám zimu ráda. Nejlepší je, když nasněží okolo Vánoc a my se večer díváme proti světlu lamp na poletující vločky sněhu. Ale čeho je moc, toho je příliš. Ruská zima, která se na nás přihnala, trápí nejednoho z nás. Sebemenší pohyb volantem v tuhle roční dobu může znamenat nepříjemnou havárii. Lidé ráno neradi vstávají, autobusy překypují nervózními pasažéry, vlaky mají zpoždění...

A přesto - musela jsem se zasmát, když z auta kousek ode mě vystoupil malý chlapeček a vesele si notoval: „Zima - ta je přeci prima ! Sáňkujeme, lyžujeme, bobujeme...“ Víc už jsem slyšet nepotřebovala, zavřela vchodové dveře a myslela si o zimě to své.

Zdroj fotografie: Archiv Nerawebu: Lucie Janíková