I kdyby počasí chtělo být skoupé na příznaky zimy, sněhové závěje z Turína by nám, vypuštěny z televizní obrazovky, dostatečně vybílily pokoje. Vzal jsem si za úkol postavit proti hrozícím záchvatům sladce povzdyšného obdivu svůj malý záporný postřeh. Ovšem ani zdaleka nechci házet slinu proti umění sportovců na sněhu a ledu, smekám před nimi klobouk velmi hluboce, zvláště když si připomenu vlastní nesmělé pokusy přijít na chuť lyžování...

Můj vztah k zimnímu sportování se scvrkl na citově zabarvenou exklamaci „nenávidím lyžování“, s chabým dodatkem „někdy si ale přece zasáňkuji v zámeckém parku“. Takový je výsledek upřímné snahy mé máti vypěstovat ve mně zalíbení v lyžích. Nebýt jí, ani bych o ně nezavadil, protože od začátku jsem si zvykl na nevinné kouzlo sáněk a s tím bych se nerad loučil. Zato lyže jsou obludný zjev – také saně, ale dvě a těžko zkrotitelné. Výhružně se špičatí dopředu jako dvě neřízené střely a navíc každou tu nevyzpytatelnou saň musí hlídat vždy jedna noha. Matka to se mnou „myslela dobře“, ostatně jak si láskyplné matky často myslí - to jí nezazlívám, ovšem co se lyžování dotýká, mohla snad předpokládat, že ze mě nevykutá žádný fenomén sjezdovek.

Bylo mi dvanáct, když jsme jednoho čistě mrazivého lednového dne vyrazili na oblíbený rodinný výlet do hor. Těšil jsem se, jak opět při opatrnickém sjíždění prozkouším pevnost konstrukce sáněk popřípadě plastového „pekáče“. Místo toho mě máti zaskočila celodenním lyžařským kursem pro začátečníka, sice zdarma, avšak výlet se tím zvrtl v neočekávanou patálii. Sotva se dnes dopočítám, kolikrát jsem sebou mrštil na rozrytou trať. Maminčiny dobře míněné rady jsem prokládal směšným láteřením z bezmocného vzteku: „Přenášej váhu, přenášej váhu, povídám!“ – „Nenávidím lyžování!“. Dvacetimetrovou jízdu na velmi mírném úseku kopce jsem považoval za úspěch dne. Škoda jen toho teatrálního pádu po dojezdu. První seznámení s tímto sportem ve mně zanechalo značně rozklížený dojem, už proto, že jsem spíše než krásu svižné jízdy poznával kvality sněhu při dopadu.

Za nadšeneckého povzbuzování matky jsem se později jakousi anomálií vypracoval až na červenou sjezdovku a vlastně bych svištivému pohybu směrem dolů vážně přišel na chuť, nebýt nedobrovolných akrobatických eskapád. Při zběžné vzpomínce se vidím v kotrmelcích, lyži zabodnutou třináct metrů za mnou do sněhu. Pokud jsem až k úpatí svahu vydržel stát na obou nohou, estetický dojem zkazilo závěrečné brždění u fronty na vlek. Situace, kdy se snažím zařadit na konec té lidské nudle ve standardní sjezdové rychlosti, můj vztah k lyžování také příliš neutužila. Když se k výslednému obrázku přidaly nepochopitelné kousky na vleku, kde jsem se často neúspěšně modlil, abych během vlečení na vrch nenajel do rigolu, vzdal jsem se lyžařských radovánek nadobro. Matka už se mi ani nepokoušela to vážné životní rozhodnutí rozmlouvat; poté co se stala svědkem mnohých mých neuvěřitelných kreací na sjezdovkách, sportovně uznala, že toto je pro mě psychicky škodlivý sport. Sama se nadále bezstarostně prohání po svazích nahoru dolů a jen kroutí hlavou, jak prý mohu zůstávat přes zimu v údajně nudné polabské nížině.

V této fázi tedy vyhasl můj zájem o lyže – alespoň o ty sjezdové. Nač zbytečně plýtvat adrenalinem, říkám si. Prosím? Že byste mi poradili běžky, že prý se mohu klouzat i po rovině? Nu, uvažoval jsem o tom, ale vzhledem ke své vrozené averzi k turistice bych i na romantickém smýkání naučnými stezkami našel dostatečně závažný důvod k zanechání jakýchkoli ambicí v tomto směru.

Mé srdce zůstane vůči zimním sportům ledově zatvrzelé, ačkoli... ty staré, osvědčené sáňky, jako vystřižené z přívětivých obrázků Josefa Lady, jsou ještě tu! Pospíchám rozbrázdit stopu do zámeckého parku ne na červenou, ba ani na modrou, ale na mírumilovnou bílou sjezdovku!

Zdroj fotografie: www.google.com.