Latinské intermedium na text pátera Rufina Widla, profesora benediktinské akademie v Salcburku, ke školní hře Clementia Croesi poprvé zaznělo v roce 1767. V inscenaci je použita jako předehra a mezihry hudba Mozartovy symfonie č. 1 Es Dur KV 16 z roku 1764. Z Ovidiových Metamorfóz převzal Widl příběh o láskyplném přátelství boha Apollóna ke spartskému mladíku Hyacinthovi. Zároveň žádá o ruku jeho sestry Melie. Žárlivý bůh větru Zephyrus Hyacintha úmyslně smrtelně zraní při závodu v hodu diskem. Zoufalý Apollón na památku promění tělo svého přítele ve stejnojmennou květinu.

Opera i přesto, že ji upravil teprve jedenáctiletý chlapec a vliv jeho ambiciózního otce Leopolda nelze vyloučit, představuje sice ještě nepříliš vyzrálé, místy nudně strnulé dílo, jinde se již ozývají slibné silně melodické momenty jeho talentu. Vzhledem k tomu, že opera neobsahuje vypjaté pěvecké kompozice, umožňuje mladým pěvcům i možnost hereckých variací, což diváka může zaskočit, ale i příjemně překvapit. Divák, toužící po hudbě, též neodejde nenaplněn, protože především melodické sbory a oba soprány zněly čistě, alty se naopak trochu ztrácely. Kateřina Kněžínková lehce zpívala Meliu, příjemně se poslouchal i tenor Martina Šrejmy ( Oebalus), dynamicky a svižně se prezentovala Christina Vassileva. Liberecký orchestr pod taktovkou Martina Doubravského ještě potřebuje najít jistotu. Opera díky hudební srozumitelnosti (dějovou nás provedou titulky) bude lákadlem spíše pro děti, ale i vytříbení operní fajnšmekři by si mohli přijít na své. Pozorovat s určitým nadhledem a shovívavostí k dílu mladého umělce, jeho invenční prostup od lehké prvotiny k nezpochybnitelným kusům typu Kouzelné flétny nebo Figarovy svatby, se může jevit více než inspirativně.

Režisér Oldřich Kříž pojal dílo moderním náhledem s využitím zajímavé scény Daniela Dvořáka. Prostor vyplněný pískem navozuje atmosféru řeckých závodišť a nakonec poslouží i jako hrob Hyacintha, z něhož vyraší poupě. Využívá i závěsných prvků k náznaku probíhajícího děje. Umožňuje tak oživit statická místa míšením mytologických témat s dynamičtějšími prvky soudobého hudebního divadla. Určitou nesourodostí trpí kostýmy, nerespektují dobu, což při celkovém modernistickém pojetí by zřejmě tak nevadilo, ale antickým postavám, propagujícím soulad duševní i tělesné krásy absolutně nelichotí. Kateřina Jalovcová (Zephyrus) spíše než jako lehounký vítr působí dojmem hmotně velice robustním a ubírá to paradoxně i jejímu pěveckému výkonu.

Kritizovat uvedení opery jako skoro jediný příspěvek ND lze i v souvislosti s tím, že ND již další reprízy nenabízí a opera se vrací do Liberce. Nebo snad Pražané tomuto dílku skutečně nerozumějí a proto hned po premiéře zmizí?


Oficiální česká premiéra díla se uskutečnila 29. ledna ve Stavovském divadle.

Zdroj fotografie: www.mozart.8m.com