Dokáži si i představit, že by stejným způsobem oslnila nějaká metráková Josefina (Fanynka Šťovíčková) Josefa Mánese, jenž by pak „naslepo“ vymaloval kybernetickou podobu bledé Bohyně. Naštěstí pro nás se oba zmínění pánové narodili v časech, kdy svit luny vábil ženské srdéčko víc než současné noční vysedávání u monitoru. A proto se po našich předcích mohly zachovat zažloutlé lístky chvějivě milostných psaníček, které coby studentíci stydlivě posílali po prostřednících.

Co ale zůstane po nás? Doba je dynamická a zároveň uspěchaná, všichni chtějí všechno a pokud možno hned. Lidem stačí týden intenzivního dopisování po internetu a už vzniká láska jako trám, aniž by mnohdy ti dva potřebovali spatřit jeden druhého. Bohužel jim nikdo nevyzradil, že to na čem ztratili celý týden, by si ve skutečnosti stihli sdělit při jednom dostaveníčku a nejen pod vábivým měsícem. A možná by se jim pak ten druhý nezdál už po setkání tváří v tvář tolik úžasný jako po drátech. Ostatně zopakuji, co jsem již několikrát vyslovila – na internetu jsou všichni nějak krásnější, úžasnější, milejší a chápavější. A dodávám svou asi navždy nezodpovězenou otázku – proč se tedy seznamují po internetu?

Vždy když pozoruji svou drahou polovičku, jak svůj jediný život rozmělňuje do několika oken vzkazů, lituji ho a lituji i ty, co sedí na druhém konci. Zapomněli se bavit, znají pouze ten nejpohodlnější a nejlacinější způsob komunikace přes internet, kde si mnohdy vyřeší své veškeré pocity, strasti a radosti. Nejmrazivější mi na tom celém připadá, že po této každodenní intenzivní korespondenci nezbudou ani žádné útržky sepsaných vzpomínek, ale maximálně vypálené cédéčko, co záhy poslouží jako podložka pod hrnek.

A tak máme vztahy jako podložky pod hrnek. Po opotřebení se vyhazují do koše a poté se opatří nové. Přestože tento trend v současnosti vítězí, mám obavu, abychom na něj v budoucnu nedoplatili. Lidské pocity se totiž pod žádný, byť sebevětší šálek nevejdou a z kávy potom zůstane na patře jen hořká příchuť…