Představitelům USA, nebo možná většině z nás, trvalo bohužel poněkud dlouho, než jsme pochopili, že na nové podmínky boje je nutno přistoupit, jinak terorismu nebudeme schopni vzdorovat. Začalo to válkou v Afgánistánu, kde „hon na teroristy“ odstartoval. Podařilo se najít a vykonturovat výraznou ikonu nepřítele, strůjce všeho toho zla, Usámu bin Ládina, hanebného muže s kulometem nad hlavou a zběsilostmi v hlavě. Naproti němu stál prezident té nejsvobodnější země na světě s několika záměry – osvobodit tuhle sužovanou zemi, zlikvidovat teroristy, chytit bin Ládina a (tak trochu se vlastně pomstít za americké mrtvé). Totalitní vládu Talibánu se svrhnout podařilo, bin Ládin se nejspíš ukrývá někde v horách, ale to, oč tu běží, nám uniklo. Bin Ládin je možná nejhledanějším teroristou světa (nač tento nesmyslný titul?), zuřivým mužem a otcem Al Kájdy, ale od 11. září se jeho pozice dosti změnila. Už proti němu nelze bojovat. Stal se legendou. Vzorem pro sebevražedné atentátníky. Už nezáleží na tom, zda žije či ne. Hrůzné věci se zchystají i bez jeho přičinění. On zažehl požár a my, místo toho, abychom ho hasili, radši hledáme žháře.

Dalším krokem vedle byla dle mého názoru rovněž válka v Iráku. Zbyteční mrtví na obou stranách. Nehodlám spekulovat o důvodech podniknutí tohoto válečného tažení, přidržím se těch oficiálních – totiž údajného vlastnictví jaderných zbraní a diktatury Saddáma Husajna. Zuboženou zemi se podařilo osvobodit od jeho krutovlády, počalo se s budováním demokratického systému v zemi, kde na něj, stejně jako v Afgánistánu, možná nebyli připravení. Staré chyby pořád dokola.

Proto teď vyhlášení americké „Dlouhé války“ chápu jako velké pozitivum. Armáda se chystá transformovat – ubude letců a bomb, zato přibude příslušníků speciálních jednotek, které budou, také potichounku, připravovat akce, jak teroristům bodat kudly do zad.