Pominu otřepané fráze o tom, že pokrok nezastavíte. Zkrátka si to přiznejme - ty úkony, které lze provést rychleji a pohodlněji, budou také působením důvtipných hlav co nevidět zrychleny a zpohodlněny. Až někdy podléhám dojmu, že hlavním motorem vědeckého bádání je touha po nalezení kratší a schůdnější cesty. Básnicky řečeno – proč obcházet rybník sice příjemnou, ale zdlouhavou pěšinou do oblouku, když můžeme stříbrnou překážku zkřížit prostým přechodem a vyjít z anglického parku o minutu dříve?
Podobný příměr se týká i staré dobré pošty. Povím z vlastní zkušenosti – jakmile se stane ten div a někdo po mě v době elektronizace společnosti žádá, abych napsal vlastnoruční dopis, porazí moji morálku nelákavá představa obětí, jež bude třeba pro vznik samotného dopisu složit. Skoro mi připadá podivné a nerozumné sahat do zásuvky po zapadlých obálkách, když se mi denně před očima hemží termitiště mailových adres a mobilních čísel, takže se mě zmocňuje dojem, že jinak než elektronicky už nemá smysl komunikovat. Odhalil jsem se!
Jazýčkem na vahách, promlouvajícím ve prospěch pokroku, se stala lenost! Pro to bychom se snad nemuseli tolik bičovat – koneckonců lenost moderního člověka vyvažujeme stále důmyslnějšími vynálezy – ovšem rozhodnutím pro rychlejší cestu se zbavujeme jakéhosi vděčného kouzla, jaké na sebe umí upínat pouze ony zastaralé a zdánlivě pohrdání hodné metody z arsenálu „našich babiček.“

Nesporně i ústup klasických dopisů z výsluní mezilidského dorozumívání znamená ztrátu jednoho nenahraditelného vzorce v lidském chování - totiž rituálu. Ten, má-li se podařit a přinést vykonavateli toužené uspokojení, nemůže se odbýt ve spěchu, ale naopak potřebuje svůj čas, abyste si mohli dát záležet a vychutnat si zážitek z něj až na dřeň.

Mezi takové jadrné rituály patří jistě i psaní dopisu, zvláště za podmínek, kdy se do díla pouštíme dobrovolně a s úmyslem mile překvapit adresáta (v opačném případě mluvme spíše o tryzně z povinnosti). Vše podstatné se skládá z několika oddělených činností, bez nichž by se dopis nikdy nestal tím, co mu sluší nejlépe.
Pracovní postup se může rozrůst do neúnosně košatého stromu položek: Nejprve zmoci svoji ztýranou vůli a natáhnout se pro tužku a list papíru; zhotovit nějakým způsobem obsah dopisu tak, aby nepřipomínal ani opožděnou úlohu pro Bedřicha Hrozného (známý rozluštitel chetitského písma), ani hororové pásmo pro vašeho (bývalého) češtináře – když ukápnete několik apartních kaněk od cesty, nevadí - jen to zdobí váš záměr věnovat se psaní po starém způsobu. Potom probudit na dně šuplíku zažloutlou obálku dřímající svůj sen o užitečnosti; vzpomenout si na správnou adresu a třikrát si ji znovu zapamatovat, než se vůbec odvážíte poškádlit špičkou tužky čistou plochu; uvědomit si s mrazením v zádech, že byste měli připojit ještě směrovací číslo; vyhledat PSČ v seznamu měst a obcí; vítězoslavně olíznout a přibouchnout poštovní známku, popřípadě, když jste si žádnou na horší časy neschovali, zadoufat, že ji opatříte v trafice za rohem a uvědomit si, že známka nebude zadarmo; pečlivě obálku zalepit; napsat hůlkově všechny kouzelné formule jako jsou adresy, směrovací čísla a odesilatel.
Na úplný konec přijde vrchol – asi nejtěžší část procedury – dostat se přes nástrahy lenosti s dopisem nějak ke schránce; a zde již záleží na štěstí každého z nás, jak daleko od nejbližší schránky se mu poštěstilo najít bydlo. Ano, bezpochyby, poštovní schránka na prvním rohu ulice je příjemná věc!

Ještě si netrub smuteční, poštovní panáčku! Na dopisy zůstává krátká textová zpráva v něčem opravdu krátká - když obdarovaný adresát třímá v rukou bílou pěknou, předpisovou obálku a dobývá v napětí uvnitř poskládaný výsledek vašeho souboje s pohodlností!

Zdroj fotografie:www.google.com