Podobala se své Paní Dallowayové. Stejně neuchopitelná, nepolapitelná, svobodná, nekonvenční, inovátorská. Stejně svobodomyslná a ztřeštěná, bolestná i šťastná zároveň. Prostě tu byla. S plnou tíhou jí na bedra dopadla viktoriánská tuhost a ona se ji snažila prolomit impresionistickým viděním a popisem psychiky svých postav. Cítila, že je potřeba pronikat do lidského nitra a odhalovat příčiny jednotlivých činů. Usilovala o postižení nejjemnějších detailů. Dokázala zachytit chvíli v milionech fragmentů, paprscích slunce, vůni květin, rozmanitosti pocitů a vyslovit tak přání zastavit čas. V hezkých chvílích, kdy má člověk pocit, že všechno krásné ho teprve čeká a před těmi strašnými okamžiky, kdy přichází o iluze mládí a radosti. To, co tu odkázala, nelze ignorovat. Změnila nejen ženskou roli v literatuře, ale udala jí nový směr. Její mládí a radost jí sebral násilný život. Nedokázal to ale úplně. Pokud ji chtěl umlčet, měl jí pero z ruky vytrhnout dříve.

Virginia Woolfová se narodila 25.února 1882 jako třetí ze čtyř dětí do typicky viktoriánské rodiny. Jejím otcem byl známý životopisec, kritik a vzdělanec, ale po smrti matky také nezkrotný despota, Leslie Stephen. Matka měla pověst vyhlášené krasavice a výborné hostitelky. První nervový otřes má na svědomí právě smrt její matky. Ta Virginii zanechala samotnou již v jejích 13 letech. Pozdější život se svým otcem bez matčiny jemné ruky popsala samotná Virginia takto: „…jako kdyby byl člověk zavřený v kleci s divokým zvířetem". Významně negativní roli si proti Virginiině vůli v jejím životě zahrál nevlastní bratr Gerald Duckworth, který ji již v dětském věku sexuálně obtěžoval. Její otec se pro smrt své ženy velmi trápil, onemocněl rakovinou a zemřel. Virginia se dostala do nových depresí a poprvé se také pokusila o sebevraždu.

Po smrti otce se Woolfová se svými sourozenci přestěhovala do domu ve čtvrti Bloomsbury. Jejich dům se záhy stává střediskem tzv. Skupiny Bloomsbury, kde se pravidelně scházejí umělci a vzdělanci tehdejší doby (patří sem např. Lytton Strachey, Vita Sackville-Westová, Roger Fry, Clive Bell nebo John Maynard Keynes), jež spojuje racionalismus, touha o prolomení současných ledů, snaha konverzovat o současných problémech, a to bez důrazu na to, zda svůj názor právě přednáší žena, či muž. V souvislosti s touto skupinou se také mluví o podivných sexuálních dýcháncích, při nichž údajně docházelo ke střídání partnerů obou pohlaví. V roce 1912 se Virginia provdala za Leonarda Woolfa, rovněž člena Bloomsbury, kritika a autora ekonomických statí. V roce 1917 založili manželé nakladatelství Hogart Press, kde vyšly nejen knihy samotné Woolfové, ale i jiná významná modernistická díla.

Virginia debutovala v roce 1915 románem Plavba, na němž pracovala celých šest let a jenž se měl původně jmenovat Melymbrosia, ale autorka ho z politických důvodů ještě před vydáním přejmenovala. Román byl stejně jako druhé románové dílo Woolfové, nazvané Noc a den (realistický román o životě dvou přítelkyň - Katherine a Mary) napsán ještě zcela klasickým stylem. Experimentovat a hledat osobitější a niternější styl v psaní začala Woolfová ve svém dalším románu Jákobův pokoj. Tato kniha je vlastně takovou výpovědí o životě a smrti jejího bratra Tobyho. Následoval již zcela jasně modernistický, stylově a jazykově vytříbený román Paní Dallowayová. Silně dojmové dílo se odehrává během jediného dne, kdy pronikáme do duše a života Clarissy Dallowayové, jež chystá večírek a vzpomíná na šťastné chvíle svého života. Román měl původně nést jméno Hodiny, neboť právě onen tikot hodin, nebo pravidelné odbíjení věže Big Benu se stalo jakousi připomínkou pomíjivosti světa a neúprosnosti času. Celý román dýchá zvláštní atmosférou a i když se na první pohled může zdát, že se mnoho neděje, mezi řádky tu cítíme hluboké city, bolesti i životní přesvědčení. Potom následovaly romány K majáku, Vlny nebo experimentální Orlando, údajně vytvořený po románku s Vitou Sackville-Westovou, rovněž členkou skupiny Bloomsbury.

Virginiiny vztahy se ženami se vůbec jeví jako velice specifické. Stačí vzpomenout na starší sestru Vanessu. V dětství se společně koupaly a spaly spolu. Woolfová svou oddanost Vanesse později parodovala v díle Flush. Zdá se, jako by u žen hledala útěchu a klid od činů mužů. Více jim věřila, více o nich věděla, sdílela s nimi své bolesti a smutky stejně jako štěstí a radosti obyčejných dnů. Patřila k nim. Světu mužů nedůvěřovala a držela si od něj odstup.

Woolfová se věnovala také psaní esejů (napsala jich asi 500). V knize Vlastní pokoj a Tři guineje se zabývala především problematikou feminismu. Odtud také pochází známý citát: " ...Psaní ženy je vždycky ženské, nemůže jinak než být ženské, a přinejlepším je velmi ženské...". Dlouho potlačovaný ženský přístup k psaní podle její slavné formulace vyžadoval "pět set liber ročně a vlastní pokoj".

Celý život pronásledovaly Virginii hluboké depresivní stavy, které se k ní vracely již od smrti její matky. Slyšela při nich hlasy ve své hlavě, které jí nedovolily soustředit se na psaní ani čtení. Navzdory všemu, co se o ní tvrdí, byla nesmírně citlivou a zranitelnou osobou, dost závislou na svém okolí. Jeden z těchto depresivních stavů se jí stal osudným. Cítila, že již nemůže dál a pod tíhou začátku druhé světové války spáchala 28. března 1941 sebevraždu utopením v řece Ouse.