Stanislav Motl: Prokletí Lídy Baarové
09.06.2003
Martina Bittnerová
Literatura
Známý televizní reportér Stanislav Motl, který prakticky týdně na obrazovce rozplétá či poodhaluje různé podivné události a příběhy, se rozhodl napsat knihu o poměrně složité a dodnes hojně diskutované herečce Lídě Baarové, kdy se její život na chvíli protnul s lidmi tvořícími ve fašistickém Německu onu politickou špičku.
Dosud o Baarové vyšlo několik knižních pokusů objektivně vylíčit její životní dráhu. I ona sama napsala o sobě dvě publikace: „Útěky“ a „Života sladké hořkosti“. Pochopitelně jí prezentovaná pravda je obvykle mírně a účelově upravená. Sama Baarová totiž s oblibou každému novináři říkala něco jiného. Nejlépe to dokládají nově objevené protokoly z výslechu Baarové z roku 1945, jejichž citace Motlova kniha obsahuje. Tyto prameny dokládají, že Baarová řadu skutečností ve svých pamětech opravdu vynechala.
Ale kdo byla vlastně Lída Baarová? Někde na počátku stála Ludmila Babková, půvabné děvče narozené v roce 1914, která nesměla coby konzervatoristka hrát ve filmu a tak si musela zvolit „druhé“ jméno. A protože její rodina znala spisovatele J. &S. Baara, z úcty k němu si zvolila pseudonym Baarová. Z konzervatoře předčasně odešla, aby se plně oddala své herecké kariéře. Bohužel pro ni, její krása ji přivedla k německému filmu. Tam se v podstatě zpečetil její osud. Do filmových ateliérů občas totiž chodil na prohlídku vůdce - Adolf Hitler se svým politickými kumpány a ten si slovanské krasavice všiml. Navíc mu připomínala jeho tragicky zesnulou neteř, na níž byl latentně sexuálně závislý. Žádná jiná žena Hitlera k sobě nepřipoutala natolik jako ona. Kupodivu se to nepodařilo ani Evě Braunové. Přesto Hitler Baarovou nijak výrazně neobtěžoval, ani nevyhledával a proto mohl na scénu vejít kulhavý ďábel Joseph Goebbels, ženatý otec rodiny, milovník umění, co rád otevíral náruč atraktivním umělkyním, nejenom herečkám. I přes výraznou tělesnou vadu a ne příliš líbeznou tvář, sklízel u žen úspěch. I Baarová jeho osobnímu kouzlu podlehla. Zamilovat se do masového vraha, zastánce naprosto zrůdné ideologie je přinejmenším složité a nic dobrého to nikdy nepřináší. A výkřiky Baarové o tom, že se o politiku nezajímala a tudíž nevěděla o pogromech na Židy, jí lze jen těžko uvěřit. Vždy se vymlouvala na svou tehdejší dětinskou naivitu, což mi připadá silně zavádějící. Ještě před závěrem války oslavila třicítku, tudíž v těch pohnutých časech rozhodně dávno nebyla onou sedmnáctiletou dívenkou.
Baarové ke štěstí stačil pouhý obdiv mužů, aniž by znala, či se zajímala o jejich charakter, pokud se dotyčný uměl chovat ve společnosti, působil šarmantně a vyznal se v umění, dál se jeho osobností hlouběji nezabývala. Jednoduše vždy očekávala, že ji bude každý muž zbožňovat. Ljuba Hermanová se vyjádřila o Baarové jako o mírně hloupém stvoření, ve smyslu nedostatečné inteligence. To se ale spletla, neboť Baarová rozhodně nepatřila mezi primitivy, ale v tom čistě ženském hledisku se projevovala coby velmi hloupá koketa, což někdy převyšovalo zřejmě nad dalšími stránkami její osobnosti.
Po zásahu Magdy Goebbelsové u Hitlera musel její poměr s "ďáblem" skončit. Tím přišla i o práci. Pomalu začala splácet daň za to, že na okamžik klesla do lože fanatického fašisty. Tento její milostný hřích tragicky postihl celou její rodinu. Po válce nastala pro Baarovou doba výslechů a věznění. Dokonce vyslýchali i její matku, která přímo na policii zemřela. Lídina mladší sestra Zorka spáchala sebevraždu a tatínek, na němž zůstala tíha být dceři oporou, přišel o nohu, protože neměl čas si svůj zdravotní neduh léčit. Do torza rodiny Babkových vstoupila mladá herečka Marcela, prakticky Lídina vrstevnice, ochotná postarat se o pana Babku a ochotná pomoci i Lídě, kdy se sama vzdala své slibně se rozvíjející herecké kariéry a brzy se sňatkem s Lídiným otcem stala její nevlastní matkou a především oporou a rádkyní. Baarová se jí za tuto oběť odvděčila tím, že ji neodkázala ani korunu. A proto pokud si kdy Baarová stěžovala na svou opuštěnost a osamělost, tak ji způsobily především její nesnesitelné hvězdné manýry.
Domnívám se, že ale nelze analyzovat něčí osud. Baarová si zvolila sama cestu, která zahubila její nejbližší, což byl sám o sobě pro ni dostatečný trest. Emigrací si možná zachránila svobodu a uchovala jakýsi životní standard, neboť v Čechách by se jí po všech stránkách asi nevedlo dobře.
Stanislav Motl se pustil odvážně do analýzy života Baarové, aby nakonec vytvořil opět poměrně jednostranně myšlenkově orientovanou publikaci. Jednak je místy psaná stylem, kdy působí dojmem jakoby slepených novinových sloupků. Navíc mnohdy autor nedokáže udržet nosné téma a stále od něj odbíhá jinam a tím příběh ještě zamotává, aby se pak vrátil k původní myšlence. Tudíž má občas čtenář v tom informačním klubku chaos a hůř si tyto informace třídí. Kniha také bohužel postrádá Motlův úsudek, obsahuje sice fakta, ale chybí ji jakési shrnutí, pohled autora. Pohled člověka, který Baarovou osobně poznal a mohl některé historky jí se týkající oddémonizovat.
Proto nám tu opět vyvstává obraz naivní krasavice s touhou točit filmy a protože ji údajně politika nezajímala, nezabývala se tím, kde a pro koho. A ještě si stačila během války prožít lásku se smutným koncem, neboť podle vzpomínek pamětníků Goebbelse skutečně milovala.
Foto: rybkapub.cz