Cestu minovým polem extrémních názorů vyšlapává německý politik Peter Glotz (1939–2005), sám s rodinou oběť vystěhování. Jako motto celé knihy se vznáší myšlenka, že poválečné řešení vystěhováním sudetských Němců nebylo minimálně šťastné, sám ho klasifikuje jako zločin a dokládá výběrem událostí.

Obyvatelé z německých oblastí se v rámci středověké migrace a kolonizace usazovali v podhůří českých hor již od 12. století. V některých obdobích dokonce s podporou panovníka. Zpočátku vůbec nedocházelo ke střetům mezi oběma národy, nacionalismus v dnešním pojetí nemá ve středověku opodstatnění, nehledě na to, že kromě smíšených velkých měst oba národy žily spíše odděleně. Pozdější napětí se odvíjelo kolikrát uměle od politických změn, počínaje Bílou horou, kdy trpěli Češi, vyvrcholilo v druhé polovině 19. století, tehdy se Češi snažili o emancipaci ve vlastní zemi, a po vzniku ČSR se zase Němci stali neautonomní menšinou v novém státě. První republika s teorií národního čechoslovakismu jiné řešení neumožnila, teprve rozhořívající se plameny fašismu přivedly české politiky k ústupkům. Ty však přišly již pozdě.
V protektorátu se mince otočila, vrchu opět nabyli Němci. Autor popisuje, jak si vládu nad Čechy užívali: zavřeli české vysoké školy, v tajném projevu se říšský protektor Heydrich nevybíravě vyjadřoval o českém ksindlu, heydrichiáda se stanným právem mrtvými, vyhlazení Lidic i Ležáků, likvidaci odboje i židovského etnika..... Společné soužití bylo poznamenáno doslova krví, takže se poválečná pospolitost jevila jako nemožná a východiskem se už během války stala myšlenka odsunu.

Zajímavý je pohled P. Glotze na prezidenta Beneše, mnohem umírněnější a více odpovídající kontextu tehdejších událostí. Hodnotí ho mnohem pragmatičtěji, se znalostí doby, ne jako někteří dnešní politici, vedení jenom ziskem volebních preferencí.
Popisuje těžkou situaci v londýnském exilu, tlak domácího i komunistického odboje, diplomatickou spolupráci s Moskvou, k níž vzhlížel s určitými nadějemi na podobné uspořádání. Autor cituje dokumenty z jednání se Stalinem v roce 1943, kdy Beneš říká: „Budeme konfiskovat zemi, závody, doly, hutě, banky Němců… a musím pak žádat totéž od Čechů.“ Jeho politická cesta byla osamělá, pokřivená evropskými událostmi, jimž nedokázal, ale ani nemohl čelit. V této situaci dělal i chyby. Třebaže se snažil v rozjitřených podmínkách úzce navázat na přerušenou tradici první republiky včetně národního státu. V tomto pojetí Němci prostě přebývali, ale nesli si i stigma spolupráce s Hitlerem.

Vyznání je výpověď člověka, jenž popisované události zažil na vlastní kůži nebo je zná z vyprávění blízkých, pochopitelně je citově zainteresován. Díky studiu a znalostem se snaží podat výklad bez emocí, které by ho strhávaly k jednoznačně nespravedlivým soudům. Dokáže hodnotit Beneše jako umírněného politika, ale i nastavit zrcadlo Čechům. I když z pramenů již víme, že zejména počáteční divoký odsun nepatřil k tomu, na co bychom jako národ mohli být hrdí, v této knize se o tom opět přesvědčíme. Publikace možná naučí pohlížet na události v širším kontextu a pohledem všech zúčastněných. A že uvidíme celý kaleidoskop příběhů, je nasnadě. Co se stalo, dá se odestát. Třeba tím, že dokážeme minulé chyby neopakovat. Nikdy a nikde!

PETER GLOTZ, VYHNÁNÍ vydalo nakladatelství PASEKA v roce 2006