Viděla bych to asi tak, a uvedu to na konkrétním příkladu, zatímco ty jsi ve všech svých projevech stále něžně ženská, já občas jednám poněkud razantněji, a tam podle mě vzniká problém. Ve skutečnosti ale feministka nejsem. Nicméně se nedomnívám, že zrovna česká společnost vnímá ženy příliš rovnoprávně, na druhou stranu chápu určitou ženskou roli v životě, a té se držím, a držet budu. Žena by se neměla za každou cenu chtít mužům vyrovnávat, jde to pak na úkor její ženské podstaty.

Nicméně mám stále intenzivnější pocit, že v Čechách ženská, která myslí a dokáže svůj postoj obhájit, se vnímá za feministku, neboť pravá žena se nachází nepřetržitě ve stádiu – éterická, opuštěná, čímž vzbuzuje v mužích bytostnou potřebu jí pomáhat a chránit. Já jsem naprosto samostatná bytost, a tam spatřuji ten kámen úrazu. Pochopitelně řada lidí, co mě nezná osobně, si pak o mně šušká, a někteří mi to i napsali, že jsem padesátiletá nevzhledná čarodějnice, jež zahlédla chlapa naposledy před dvaceti lety a to ještě z rychlíku. Já jim to brát nebudu….Ovšem krásně názorně dokládá mou teorii – éterická, opuštěná, jednoduše takový typ ženy společnost bez problémů akceptuje. Na to, že ale nám tento druh žen dělá medvědí službu, se už jaksi zapomíná…

Musím říci, že já tedy patřím k těm, které se vnímají za feministku. Ale nerada se k tomu přiznávám, neboť - v tom se shodneme – mne okamžitě pasují na čarodějnici. Občas, když jsem se vyjádřila v tom smyslu, že nechci mít stálé zaměstnání, ale chtěla bych se naplno věnovat psaní, tak mě nařkli, že jsem zvláštní odrůda feministky, která nechce pracovat. Nikdo přitom nezohlednil fakt, že se tu nejedná o lenost, nýbrž o touhu po osobním rozvoji.

Zkrátka, svým právem na práci jsme si vysloužily to, že ke všem těm domácím povinnostem ženy, které je nucena vykonávat, aby ji manžel či společnost neodsoudila, přibyla povinnost pracovat ve fabrice. Nemáš také pocit, že se často výsledky feministického boje obrátily proti nám?

Jistě, ale právě ženské to způsobily i touhou kopírovat mužské profese, já věřím tomu, že nějaká žena má sen stát se pilotkou, ale to se netýká všech, a pak když se nějaká chce věnovat celkem banálnímu psaní, budí údiv u ostatních. Přitom zrovna s tím psaním bojovala už Božena Němcová, která si v jednom dopise stěžuje, že jí muž dělal předhůzky, a nikdy neocenil, kolik peněz vydělala svou literární činností. Tudíž se toho tolik evidentně nezměnilo.

Česká žena není svobodná ve svém rozhodnutí. Bohužel jsme dospěli do fáze, kdy muž většinou manželku neuživí, a proto ona z ekonomických důvodů musí nastoupit do zaměstnání, přestože by se chtěla věnovat třeba dětem.

Práce je nejhorší způsob vydělávání peněz, tady se ale považuje ještě stále za ctnost se udřít. V tom zůstává západní svět daleko před námi. Ti už pochopili, v čem spočívá kvalita života. Nehledě na to, že onen boj v oblasti zaměstnávání žen v Čechách lze považovat za diskutabilní. Po roce 1948 se nahnaly ženské do továren a kojenci šli do jeslí. A to přetrvalo dodnes, v současnosti skryté pod falešná slova jako kariéra, seberealizace apod. Já pořád přemýšlím nad smyslem seberealizace častého typu, kdy jedinec tráví v zaměstnání dvanáct hodin denně bez možnosti pořádného odpočinku. Snad mi někdo tento princip seberealizace fundovaně vysvětlí, protože ženy které kvůli práci nemají žádný osobní život a jediným jejich povyražením je sex s ženatým nadřízeným, mě o skvělosti této kariéry kupodivu nepřesvědčily.

Druhá část rozhovoru pod názvem "Která z nich je feministka?"(klikni)

Zdroj fotografie: archiv Nerawebu (J.Rubešová)

Setkání v Praze (zleva A.Misař, M.Bittnerová, R.&Sindelářová)