V první části večera se představil Jiří Kylián s abstraktní choreografií Petit Mort, již uvedl již v roce 1991 v Salzburku. Inspiruje se suerallismem a proniká do hloubi duše, citů i sexuální touhy. Ne nadarmo má francouzština právě tento výraz (malá smrt) i pro orgasmus.
Na jevišti se v hlubokém tichu objeví šest tanečníků s flerety a bez hudby za značného individuálního soustředění předvádí skoro eskamotérský šavlový tanec. Postupně zaznívají pomalé tóny z klavírních koncertů číslo 23 A Dur a andante z koncertu číslo 21 C dur a všichni tanečníci vytváří jedinečně synchronizovaný celek. Muži v jednoduchých trikotech a přicházející tanečnice v korzetech tělové barvy prožívají každičké každé gesto, pohrávají si s vybroušeným pohybem. Minimální prostředky zde vedou k maximálnímu prožitku. Svěží dojem, čistotu pohybu zaručují v hlavní roli pouze těla tanečníků, zviditelňují a zhmotňují hudbu. Nekonkuruje jim ani scéna, ani kostýmy, vůbec nic. Zůstává meditace o životě a smrti, nikoli ponurá a vážná, nýbrž s prvky jemného humoru. Dvanáct tanečníků podalo slušný výkon, nešlo o vymykající se sólové party, ale kolektivní vyvážené ztvárnění.

Po přestávce se ozvalo komorní Requiem. Mozartem nedokončené se většinou uvádí v podobě, kterou dotvořil jeho žák F.X. Süssmayer. P. Zuska se rozhodl využít zcela nového zpracování švýcarského skladatele Richarda Rentsche. Ten též vychází z Mozarta, ale nekopíruje, nesnaží se ho věrně napodobit, netvoří nového Mozarta, nýbrž jde svou vlastní cestou. V nesmírné pokoře před geniem a zároveň s originálním pojetím se mu stává vyrovnaným partnerem. Ve skladbě se dobře pracuje se sólovými party. Zajímavou hlasovou barvu svému sopránu vtiskla Dana Burešová, alt skvěle zazpívala Yvona Škvárová, bas podal Luděk Vele a tenor Pavel Černoch. Citlivě průzračnou a vyváženou hudbu rozezněl orchestr a sbor ND pod taktovkou Olivera Dohnányiho.
Zuskova choreografie má rovněž spíše abstraktní charakter, bez jednotícího příběhu, ale přesto se objevují konkrétní výjevy, pomáhající vystavět alespoň náznakově příběh. Příchod Leopolda s malým Amádeem je sice dost popisný, ale uvede jednoznačně nesmrtelný koloběh života, od zrození až k zániku jednotlivce, nevyznívá však jako tryzna, ale oslava života, díla, genia a nesmrtelnosti. Ve scénografických prostředcích je Zuska mnohem okázalejší než předchozí střídmý Kylián, jeviště neustále víří pohybem, světelné efekty se odrážejí na bohatých kostýmech evokujících rokokovou rozevlátost, velkolepější podání pak neumožňuje oduševnělejší práci s propracovanými gesty. Baletní část na Rentschovu hudbu je již poněkud střízlivější a umírněnější, méně tanečníků se lépe soustředí na výraz, podpořený moderními variacemi na moderní Requiem.

Představení se skládá ze dvou odlišných pojetí, srovnání vyzní lépe pro zkušeného Kyliána. Zuskova choreografie předvádí odvážné moderní pojetí, trochu odosobněné, rozmělněné scénografickou bohatostí, ale nabízí další nové variace, jež mají šanci postupně vyzrávat až k jednoznačnému vyznění.

W. A. Mozart, R. Rentsch - J. Kylián, P. Zuska: Mozart? Mozart! Balet Národního divadla. Premiéra 9. března 2006.