Poslední zima, jak jste zřejmě do posledního chloupku pocítili, doslova nehorázně přetahuje kalendářní meze svého působení. Mnoho lidí si chorobné relikty jejích mrazivých účinků  v těle ponese i do opravdových jarních dnů. Zmražené vzpomínky se v hlavách uchovají přinejmenším do ještě rekordnější zimy. Jak se smiřujeme s tím, že letos nehodlá Ledová královna rozpustit svůj trůn bez trapného ucukávání? Mé okolí, mě nevyjímaje, povětšinou  reaguje na její nevítané průtahy zdviženou hladinou žluče, která nám ještě nestačila v žilách ztuhnout.  Ale nezapomínáme trochu, že jaro zkrátka musí přijít?

Žehráme na nekonečnost letošní zimy, proklínáme ji posíleni pocitem bezmoci, když po stotřinácté ráno plníme hořkou povinnost a saháme do napěchované zimní garderoby, abychom navlékli pytel slušnější kategorie, tedy péřovku. K tomu obvykle zaobalujeme citlivé pěstičky do palčáků a sezónní hit završujeme nevzhlednou homolí kulicha, případně nepoetickým diadémem pletené čelenky. Ranní zával sněhu už dávno nepočítáme mezi romantické zjevy, naopak, kdyby se počasí vtělilo do fackovacího panáka, nezůstalo by jen u facek, skončil by zkopán v nešťastné klubíčku a pištěl by, že za nic nemůže, že to zlobí samo. Ale v nepříčetnosti by nás nevytrhl ani pohled do kalendáře, který jsme nedočkavou rukou triumfálně vytrhali až ke stránce s jarní rovnodenností. Vždyť v čem pomůže rovnodennost, když se klima tak rádo udržuje v nerovnováze! Propadáme se v zoufalství, avšak ne na ledě, protože ten jako na potvoru nechce pukat. A navíc mu přizvukuje drzý sníh, jenž se opovážlivě rozvaluje na prvních konvalinkách, jako by mu každá plocha připravila komodu! Ne a ne stáhnout peřinu, aby země mohla vstát! Protahuje se, tvrdne, za mnoho nestojí a nevážíme si ho víc než jedinou jeho vločku. Ani sněhuláka útěchy nám ze sebe nedovolí uplácat!

V nepatřičném prodlení mrazu pohodlně nalézáme důvod k depresi. Pokud se někde z ovzduší, připomínajícího vnější projekci chladírenského vozu, vyloupne známka jara, vyznívá takový pokus trapně. Obzvláště když se okřídlená hrdélka keřů a stromů snaží naladit svůj orchestr, kde platí povinná docházka všech muzikálně nadaných členů létavé čeledi. Zatímco spěcháme na nádraží a nevíme, zda nám hlasitěji drkotá chrup zimou, nebo to chrupá snížek pod podrážkou, ptáčci drhnou smyčce o struny mrazu a zbídačený posluchač nemůže pochopit, proč letos ti zvěstovatelé výhřevnějších časů nedostali ještě rozum, že se tak brzy hrnou na visuté pozice ve větvovích. Budiž pro ně ponaučením, že jim při takovém přístupu jejich dokonalý souzvuk intenzivně narušuje disharmonie oblíbených zimních chorob u dvounohých (ale bezkřídlých) kolegů – chodíce ulicemi pofrkáváme, kýcháme, kašleme, chrčíme na všechny způsoby, až ukvapení kosi zděšeně uskakují před palbou z chorých plic. Když z druhé strany kdosi známý řekne „Na zdraví!“, uslyšíme z jeho hlasu jen škodolibý tón, neboť o zdraví si prozatím můžeme jen nechat zdát, alespoň dokud si už ta protivná zima nesbalí svých pět milionů vloček.

Dobrá, pěstujme si naše deprese z neúměrně natažené zimy, zatuhněme v ledové kostce smutku a třesme se napůl zimou, napůl vzteky na příchod jara, které by vcházelo po pleti sasanek a ne po husí kůži! Truďme se a máčejme se v rozhořčení; zřejmě při našem zakletí do hranatých labyrintů měst přes vrstvu chodníků necítíme to, co jízlivým drozdům dávno knokautovalo zobáčky, že jaro už zadupalo z opačné strany země, že dole pod povrchem ten očekávaný výbuch vyšlehl a od jisté chvíle, jež nám unikla, začalo trpělivě prolínat svou tlakovou vlnu růstu do mízy stromů, jehel trav, bublání brouků v půdě prošívané žížalami a do granátů vůní v puklých poupatech. Už vyrazil ten vodotrysk, který se bude po léto šplhat k vrcholu slunovratu, aby se proměnil do stádia fontány a v bachratém hroucení zpět dolů doburácel se ke rzi babího léta, k hedvábům podzimu a pak… zase ona? Ale dosti předpovědí položených - vzhledem k hrozící novodobě ledové – na nejisté základy. Vraťme se k letošnímu případu - uvědomme si, jaké dobrodiní nám působí nynější zima svým netaktním zdráháním se, když zoufale tlačí proti směru otvírání dveří, kudy už si chce prorazit cestu vitální následovník. Až tento cyklický jinoch zimu přetlačí, tím mohutněji zalehne nás nedočkavostí nakynutá vlna všech těch explozivně smyslných dějů.

Letošní zima možná patří mezi nejtužší za posledních dvacet let, ale zde si zopakujme důrazněji než kdy jindy, že trpělivost snáší ovoce (ale nejdřív kvítka) a letos může být prodlení vykoupeno velmi pikantními výsledky. Záleží však na nás, v jakém rozpoložení strávíme svou otravu z dlouhého čekání. Co takhle déle se těšit?

Zdroj foto: archiv Nerawebu (Adam Misař)