Netuším, zda se šedivému chlupatému miminu toto označení z počátku zalíbilo, ale my si na něj zvykli. Naše chilská krasavice, která s oblibou v noci bouchá miskou o dno klece, se rozhodně pyšní temperamentem své italské jmenovkyně. Ve chvílích, kdy mě opravdu neskonale štve, oslovuji ji Ilono Stalerová, tedy rodným jménem maďarské emigrantky Ciccioliny. A Maďarkou bude naše Činčolína asi víc než Chilankou, protože ji ani po půl roce vzájemného oťukávání příliš nerozumím.

Osmák degu totiž umí dát celkem jasně najevo, co si myslí, a proto velmi rychle pochopíte, že svítit v jednu ráno, a tím ho rušit ze spánku považuje za absolutní drzost, a že hudba z filmu Piráti z Karibiku se mu vůbec nelíbí, a s Mozartem neuspějete už vůbec. Chovatel osmáka dostává velmi často od svých svěřenců vynadáno a někdy takovým způsobem, že si příště odpustí zbytečné dráždění pohody osmáčí rodinky. Samozřejmě ale chovatel musí snášet vrzání kolotoče, hryzání mříží a diskuse svých svěřenců nad kvalitou vlašského ořechu v pět hodin ráno. Každopádně jsem nepoznala nic hezčího, než když s vámi i tak malé zvířátko v podstatě komunikuje.

Činčolinka ale zásadně mlčí, vždycky se na mě vyčítavě podívá těma svýma velikánskýma a smutnýma očima, a já mám pocit, že nenajdu zoufalejšího tvora na světě. Ovšem spíše nenajdu rozmazlenějšího zvířete u nás doma. Pravidelně ji totiž kupuji sušené švestky (ty naprosto zbožňuje), které nesmí jíst ani „páník“, můj partner, pravidelně ji muchlám stejně jako osmáky, a pravidelně mi utíká. Činčolinka po vyndání z klece skutečně pokaždé horečně přemýšlí, kudy by zdrhla a schovala se za svou oblíbenou skříň, případně se proběhla po místnosti, trochu očuchala naše věci a zahryzla se do nábytku. Na chodbičce, kde může řádit do sytosti, jí to jednoduše tolik nebaví. Naposledy se dopustila kolosálního úprku v deset hodin večer. Jelikož jsme přišli z hostinského zařízení, nechali jsme otevřenou klec a jí ponechali osudu. První co udělala, bylo, že vyskočila k osmáčí kleci, kde se za mřížemi osmákům pošklebovala, dráždila je, a ti přestože jsme hodlali usnout, podrážděně pištěli. Před rukou, jež ji hodlala lapit, se ale schovala. Ráno jsme zjistili, že si do svého úkrytu odtáhla i sáček švestek, a pohnáni představou, jak leží někde ukrytá s bolavým bříškem, jsme odsunuli nábytek v celé místnosti, až jsme ji objevili zapasovanou za skříní, kde si velmi spokojeně lebedila se sladkým pocitem lahodných švestek v tlamičce. Inu hotový činčilí ráj, z něhož jsme ji krutě vytrhli. Po návratu do klece se pak pochopitelně tvářila absolutně uraženě. A naštvaná je bohužel dodnes. Z obavy o její zdraví jsem jí totiž už týden nekoupila švestky.



Zdroj fotografie v úvodníku: archiv autorky