Když se v pražském metru před lety objevily v reklamních rámečcích dopisy adresované jakési ženě balancující na hraně citového vydírání, což velmi briskně komentuje ve filmu samotném postava Jany ve vynikajícím podání Simony Stašové, vzpomněla jsem si na poměrně okřídlené – svět se zbláznil. Ale nezbláznil se svět, ani jejich imaginární odesílatel, nýbrž samotný Viewegh, který prý hodlal, což sám později prozradil, ženy dojmout a především pak zaznamenat jejich autentické reakce.

Jelikož jsem knihu nečetla, nevím, zda se režisér Filip Renč nějakému prvoplánovému dojímání záměrně vyhýbal, každopádně vtipně pojatý příběh mladé dívky, která zahájí svůj milostný život poměrně pozdě, zřejmě poučena strastiplnými vztahy své matky, nenudí a leckomu připomene vlastní zážitky.

Filmu vévodí dvě protichůdné postavy, vždy vzorně upravená překladatelka Jana ztvárněná Simonou Stašovou, která tuto elegantní dámu zvládá naprosto bravurně, a jako protiklad její bývalý přítel, stárnoucí bonviván Oliver, jehož Marek Vašut snad ani nehraje, nýbrž skrze něj na plátně existuje. Oliver je ale Pažout a první Janina známost. Bohužel i známost její dcery Laury (Zuzany Kanócz), což přinese Janě nejprve velký šok a později všem zúčastněným řadu komických chvil.

Své zkušenosti s láskou líčí Laura v kadeřnictví, což publikum – přítomné ženy s údivem komentuje, a tím se do filmu dostává ono podkreslení prakticky umělým smíchem, jak jej známe ze sitcomů.
Každý má asi své zakleté, či spíše proklaté místo, pro Lauru jsou to Vysoké Tatry, jeden rok se zde s Oliverem seznámí a opustí kvůli němu svého stávajícího přítele - prodavače mobilů, druhý rok tady prožívá s Oliverem krizi a zamiluje se pro změnu do dokonalého šéfa reklamní agentury (Saša Rašilov), který ale sbírá ženy jako indiáni skalpy.

A to vše z dálky sleduje soused Žemla (Miroslav Donutil) letitý tajný ctitel paní Jany. Tato balkónová kreace nešťastného muže, jehož sekýruje tajemný ženský hlas zevnitř bytu, patří v Donutilově hereckém rejstříku asi k tomu nejzajímavějšímu, co jsem od něj dosud viděla. V této postavě totiž nemohl využít svou výmluvnost, neboť jí scénář přiřkl roli v podstatě tichého pozorovatele, a tak se v ní Donutil musel opřít pouze o rejstřík pohledů a gest.
Debutantka Vlaďka Něrgešová coby Lauřina kamarádka Ingrid dostala úlohu poněkud ztřeštěné dívky, schopné se zamilovat vždy do toho nejméně vhodného muže. Funguje zde ale pouze coby Lauřina důvěrnice, v podstatě kdyby ji scénář vynechal, na ději samotném by se nezměnilo nic, ale ubylo by pár humorných situací.
Román pro ženy je tragikomický, pokud si připustíte závažnost citových tápaní a úkroků do tmy. Prostřednictvím svých hrdinů přináší uvědomění - kolik zbytečných komplikací si můžeme způsobit neochotou či neschopností otevřeně komunikovat a naslouchat.

Jarní paprsky v nás probouzí romantické nálady a touhy. Nikdo vám nemůže zaručit, že i váš příběh nakonec dospěje do podobného závěru, ale rozhodně vám může zpříjemnit alespoň jedno, třeba jinak osamělé, odpoledne. Snít je totiž povoleno!

Zdroj fotografií: romanprozeny.cz