Nezapomeň na pětadvacátý dodatek ústavyLáska s příchutí šansonuO chválu stojím!!! Moc. A přece…Léto je, kdyžZpěv horského potokaNech se unést fantazií v Kadani nebo online
TENKRÁT V MEXIKU - TV tip – mstitel s kytarovým pouzdrem znovu na scéněZázračná písně krajina završuje 20leté putování Anety LangerovéKdyž jsme byli sirotci85 roků by bylo spisovateli Jiřímu NavrátiloviUmění prostého života? Návod k použitíPravda o medu: Nenechte se zmást mýtyPříběh monstra 20. století – GoebbelsKdyž baron práší po MosteckuJeď, Britt-Marie, jeď!Ukrajina, děti a zvon časuDítě prachu zrozené ve válceTvorba Adrieny Šimotové a Adély Součkové na jedné výstavě
Malá scéna Studia Ypsilon nabídla 8. 4. 2006 netradiční přehlídku mladé autorské divadelní tvorby, či lépe řečeno dokázala, že umí připoutat diváka od 16 hodin odpoledne až do 23 hodiny večerní akcí nazvanou 3 storY – Život v kostce, která obsahovala tři divadelní představení, jedno originální hudební vystoupení a chvilky v baru vyplněné muzikou, jíž pouštěl DJ. A to vše ještě doplňovaly filmové projekce.
Zvláštní kapitolu tvořilo před posledním představením vystoupení hudebního dua 2 singles mistrně parodujícího tzv. chlapecké kapely, ovšem zde s velmi vtipnými texty okořeněnými o světácké grimasy obou protagonistů. Troufám si tvrdit, že dvojka potěšila nejen přítomné dámy. Po dvou skladbách diváky ale opět vehnal zvonek do hlediště. Ale vrátím se na začátek, čili vezmu jednotlivá představení pěkně po pořádku.
Umíte házet céčka?
1203 aneb Není mi smutno
&Skodovka „stodvacítka“ zůstává fenoménem nás všech vyrůstajících v letech osmdesátých, tento nestor českých silnic se po nich ostatně pohybuje i v současnosti. Co se ale stane, když tři mladí lidé nasednou do stodvacítky a ani vlastně neví, kam jedou a kudy jedou? K tomu jim selhává mobilní spojení a temná noc přichází? Člověku pak nezbývá než snít a vzpomínat. A tak se před námi jako černobílý film vrací Rákosníček, Smolíkovic rodinka a další evergreeny televizní obrazovky let osmdesátých, céčka házená na podlahu ve školní třídě, dopisy rodičům z táborů a rovněž deníky psané za svitu baterky pod peřinou. A nevzpomíná jen divák, ale především herci samotní, které to evidentně baví. Odhalují nám přitom své autentické osobní záznamy z dob své puberty a zmíněné pozdravy rodině psané rozechvělou rukou prvňáčka.
Za nejsilnější okamžik této aktovky považuji výstup z diskotéky, jíž jakoby někdo opravdu vystřihl z těch mnou osobně prožitých a odžitých, a dal na jeviště se všemi těmi trapnými rozpaky a světáckým chováním.
Když si proto odmyslím &Skodovku a scénu v divadle, umím si docela dobře představit, že podobně dokáže řádit každý z nás v kruhu rodinném, nebo přátelském. Občas potřebujeme opustit realitu a ponořit se do času dětství a dospívání, do času bez opravdových starostí. Z tohoto pohledu lze vnímat i samotnou hru, která opravdu více jak nějaký slovutný divadelní kus funguje coby bláznivý výlet do minulosti. Nenajdete v ní žádné převratné myšlenky, snad jen starou pravdu, že k dětství se uchylujeme rádi a v podstatě celý život.
Těžký život messengera
Nic nás nezastaví s podtitulem Jeden den messengera na kole
Inscenace prý naučila chodit do divadla všechny pražské messengery. Možná tomu můžeme i uvěřit, vždyť málokdo si dokáže představit, jak těžký chleba tito živí nosiči zásilek mají. Jejich den se dělí na trasy, které musí na kole zvládnout a k tomu na obyčejném kole. Každopádně tato hra jako jediná vykazuje jasný příběh, v němž jeden mladý kurýr se kvůli vytížení míjí se „svou operátorkou“ a doručuje tam a zpátky vstupenky do kina mezi nezaměstnanou herečkou a podobně neúspěšným pojišťovákem. Kdo koho zláká do kina, a jak vyřeší nedostatek času svého milého slečna operátorka, se dozvíte na samotném představení. Nápad přenést pracovní kolotoč kurýra do divadelní podoby oceňuji proto, že se s nimi setkáváme na ulicích, a přitom pro nás znamenají pouze bezejmenné tváře. Pracovat jako kurýr se rozhodně neřadí ke společensky prestižním povoláním, jsou to takoví dělníci na kolech. Představení nám prostřednictvím hrdiny ukazuje kurýra ne jako bezejmenné číslo zásilky, ale coby člověka s jedinečným osudem, což považuji za jeho základní přínos.
Hra na divadlo
Drama v kostce
"Právě jsem se chystal do práce, a najednou jsem se ocitl v krabici se třemi dalšími lidmi, a potom nám tam dali dveře a za dveřmi se objevilo vždycky to co jsme si představili, nebo přáli..."
Nevěříte, že se tohle někomu může přihodit? Ale věřte, vždyť je to hra na divadlo, v divadle se může zdát skutečné vše, co si připustíte, nebo co si budete ochotni připustit. Divadlo zná tisíc tváří, a každou si musíme nejprve vymyslet. Ovšem pestřejší to bude ve chvíli, když se v té krabici střetne homosexuál, servírka, policista a úředník. Jenomže oni ví, že to musí dohrát až do konce, a tak se připraví na svůj výstup a to výstup detektivní. Servírka z lásky k herci pijanovi (v něj se proměnil úředník) zabije divadelního kritika. Ještě před samotným odhalením vražednice, stihnou přítomní v jevištním baru shlédnout nezapomenutelný travestie výstup homosexuála, který si zde vystřihne Barbaru Streisand (?). Tento okamžik vzbudil zajisté i ty, kteří možná při tomto třetím a posledním představení mírně klimbali. Andrej Polák by si za svůj excelentní výkon vysloužil angažmá v nočním podniku, nebo spíše klasicky školní jedničku s hvězdičkou.
Hrají: Petr Vršek, Jiřina Mencáková, Daniel &Sváb, Andrej Polák • Režie Jiří Havelka • Výprava Vladimír Němeček • Dramaturgie Ondřej Cihlář • Zvukový design: Petr Marek a Petr Stýblo
Nadějné mládí
Vůči herecké mládeži, jíž potkávám na pražských divadelních scénách jsem poměrně kritická, a díky ní často přemýšlím nad budoucností tohoto řemesla. Nicméně po návštěvě Ypsilonky jsem poněkud klidnější, neboť jsem viděla konečně po dlouhé době svěží a přirozené herectví bez patosu nebo pokusů kopírovat známější kolegy, čili pokoušet se o jakousi umělou vyzrálost a noblesu, která ovšem přichází pouze s léty a větší profesní zkušeností. Navíc musím obdivovat hlavně herce účinkující ve všech třech aktovkách, kteří to zvládli bez jakékoliv ztráty energie, hráli s nasazením až do konce.
Pokud tedy půjde soubor směrem, jímž nakročil, určitě nás ještě mnohým překvapí. Každopádně bych se ale nezlobila za nějaký klasičtější repertoár, což ale autorské divadlo v plánu nemá a mít ani nemůže. Přesto experimenty podle mého názoru současná pražská divadla hýří až přespříliš. A za chvíli bude výstřední ten, který přijde s Čechovem, ale kéž by přišel…
Herce nestřílejte, nebo zastřelte kritiky?
Musím ještě zmínit drobnou příhodu dokazující, že skutečně nemusíme zabíjet divadelní kritiky jako v inscenaci Drama v kostce. Seděla jsem totiž za hercem Janem Budařem /např. Nuda v Brně/, k němuž si přisedla jistá mladá publicistka, a nešlo bohužel neposlouchat, co panu herci říkala. Skutečně to s kritiky není tak zlé, protože ona dáma se na J. Budaře intenzivně usmívala, lichotila mu a vyjadřovala svůj obdiv k jeho hereckému umění. Kdyby se tímto způsobem choval každý kritik, určitě si vyslouží v hereckých řadách oblibu a možná i celospolečenské uznání.
Martino, tleskám!!! a to jsem ještě takovej b...., že jsem to přecvakla k jinému článku!! velikonoce, jak vidno, jsou zátěž!!!
Copyright © 2001 -
2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.