Černobyl, v překladu „pelyněk“, to slovo samotné zavání předtuchou zkázy. Jeho zlověstný obsah se tragicky naplnil před dvaceti lety při výbuchu ve stejnojmenné jaderné elektrárně na Ukrajině. Od té doby nad námi Černobyl visí jako černé memento a připomíná jej bohužel také stále aktivní plíživé dědictví chorobného záření, které už stačilo znetvořit miliony lidských životů, včetně těch nenarozených.

Přechováváme tedy v představách ponurý obraz jakési katastrofy, ale víme vůbec o jejím skutečném rozsahu? Víme přesně, jaká lidská pochybení jí předcházela a kdo je za ně zodpovědný? Především nepodléhejme zjednodušené představě, že v elektrárně došlo „k jadernému výbuchu". Ve skutečnosti došlo "pouze" k přetlakování vnitřku reaktoru nahromaděnou párou.

Do tragédie vyústilo několik nešťastných okolností posílených selháním lidského faktoru: Na začátku stál pokus, jenž měl prověřit, zda by při případné poruše reaktoru setrvačnost turbíny dokázala ještě po 45 vteřin vyrábět elektřinu potřebnou k pohánění chladících čerpadel, regulačních tyčí a k osvětlení řídícího střediska. K provedení pokusu se musel nejprve postupně snížit výkon reaktoru. S ním technici začali časně z rána 25.dubna; vše mělo vyvrcholit až o 24 hodin později. Mezitím se ale vystřídal personál, a proto zůstalo dokončení úkolu na noční směnu, jež ale nebyla řádně seznámena s postupem předcházející směny.

Autoritářský Djatlov se navíc rozhodl vzít průběh testu zcela do svých rukou a nařídil snížit výkon mnohonásobně pod bezpečnou mez, nedbaje upozornění vedoucího směny Alexandra Akimova. Zároveň s klesáním výkonu se totiž snižoval i průtok chladící vody, a to mělo za následek hromadění se a přehřívání páry v zařízení. Reaktor se stal velmi nestabilním. Chybou operátora Toptunova se štěpná reakce dokonce úplně zastavila. Djatlov proto rozkázal z reaktoru vytáhnout grafitové regulační tyče, nezbytné pro ovlivňování výkonu; přitom údajně Djatlov - ale podle jiných zdrojů již denní směna - nechal odpojit havarijní signál, který jedině mohl ještě zabránit nejhoršímu automatickým odstavením reaktoru. Jednalo se o poslední možnost na záchranu.

Když technici v jednu hodinu ráno poznávají vážnost situace, pokoušejí se bleskurychle zasunout zpátky všechny regulační tyče. Ty už se ale zpět zasunout nedaří, neboť reaktor díky hromadící se páře změnil tvar - ozve se rána - grafitové tyče se zasekly. Zmohutnělá síla páry vítězí a její ohromný tlak odsunuje 2000 tun těžké víko reaktoru, kam se ihned dostává vzduch. Reakcí vodní páry s grafitem vzniká vodík, který způsobí explozi. Do okolí je rozmetáno 700 tun směsi radioaktivního grafitu a jaderného paliva. Radioaktivní zkázu pomáhá rozsévat i následný požár v reaktoru. Zmatení operátoři na ústředně se zatím zdráhají uvěřit, že by mohlo dojít ke katastrofě tak hrozného rozsahu. Dva členové štábu, vyslaní do nebezpečné zóny, stačí ještě před smrtí Akimova zpravit o tom, co se odehrává. Za pět minut k vražedné výhni dorazí přivolaní hasiči. Zhruba čtyři hodiny bez náležitých ochranných oděvů bojují s ohněm, sice úspěšně, ale mnoho z nich za to zaplatí životem. Patří tak k prvním obětem černobylské tragédie, ty další, přímé i nepřímé, přišly na řadu v následujících dekádách. Zasloužil se o to pohyb radioaktivních mračen. Ta se v prvních dvou dnech po události rozptýlila podle měnícího se směru větru nad většinou Evropy, převážně v severní části, ovšem české země nevyjímaje. Zákeřně tiché paprsky začaly konat trpělivý rozklad na vší živé tkáni, stojící v jejím smrtonosném dosahu.

Při takové rozměrné tragédii se po právu ptáme: kdo je vinen? Komu patří trest? Historie nám předkládá překvapivě jasnou odpověď: Černobylská katastrofa byla přičtena na vrub trojici mužů: vedoucímu směny Alexandru Akimovi, operátoru Leonidu Toptunovovi a zástupci hlavního inženýra Anatolijovi Djatlovovu. Vinu těchto tří mužů později přebrala a rozvinula sama v sobě sovětská vláda neuvěřitelně liknavým postupem při zveřejňování nemilosrdné pravdy o radioaktivitě. Národní vlády zemí východního bloku jí bohužel ve stručně optimistickém zpravodajství ochotně přizvukovaly. Toto téma ale vyžaduje samostatné pojednání.

Lidské viníky lze samozřejmě ztrestat snadněji než mocenské instituce. Ovšem dva z nich – Akimova a Toptunova „odměnilo“ samo jejich zkázonosné dílo – smrt z ozáření je stihla tři týdny po incidentu. Ten, kterému by měl pro jeho fatální neústupnost a sobeckou nezodpovědnost připadnout nejtěžší díl viny, vyvázl ze všeho nepoměrně lépe – byl sice odsouzen k deseti letům vězení za porušování bezpečnostních předpisů, ale už v roce 1990 se dočkal propuštění. O pět let později zemřel na infarkt. Ani nejkrutější trest ale nesmaže skutečnost, že na fatální pochybení - ať už tří nebo stovky hříšníků - si vybíralo daň na zdraví i životech spousty nevinných lidí. Snad tedy nejenom vidíme výstražné světlo vyzářené jedovatými paprsky dvacet let staré tragédie, ale vnímáme jej skutečně jako nutné poučení.