Úroveň rozvodovosti dosáhla v České republice až 50-ti procent. To je skutečně alarmující stav. Podívejme se na tuto statistiku ještě hlouběji. V absolutní většině případů se jedná o rozvody prvních manželství, ke kterým dochází po třech až čtyřech letech společného života, i když v posledních letech stoupla i rozvodovost po pěti až deseti letech. Zhruba polovina žadatelů o rozvod (tedy čtvrtina všech sezdaných) uvádí jako příčinu rozvratu „rozdílnost povah, názorů a zájmů.“

To působí až neuvěřitelně, když uvážíme, že dnes spousta párů se svatbou nespěchá a část jich žije i s dětmi takříkajíc „na hromádce“. Tímto přístupem se přeci vylučuje zbrkle neuvážené jednání, stejně jako nucená svatba z důvodu těhotenství partnerky. I statistiky uvádějí, že svatbu jako řešení vztahu většina dvojic volí, až když chce mít děti a je finančně nezávislá na rodičích. Dokud partneři nemají dostatečné finanční zázemí, o svatbě většinou neuvažují.

Zdá se vám tedy při zohlednění všech těchto faktů přirozené, že se za vysokou rozvodovostí skutečně skrývá rozdílnost povah? Zvážíme-li všechny vlivy, včetně měřítek společnosti a ekonomické reality, logicky se nabízí vina „dnešní doby“. Na tu však nemůžeme svést všechno, nakonec záleží na každém z nás, našich duševních kvalitách, vnitřní morálce, naší ochotě se přizpůsobit. „Dnešní doba“ nám poskytla možnosti, uvolnila jistá pravidla a my se okamžitě hrneme k tomu, abychom jich využili... Zřejmě se bojíme, že něco promeškáme... Svádíme to na dobu, ale to naše netolerantní postoje způsobují, že souboj různých povah se prohlubuje do nesnesitelnosti. (Pro upřesnění: tím nikoho nenavádím, aby zůstal s osobou, která se chová násilně. Tady je samozřejmě rozvod na místě.) Kdybychom však sami v sobě dokázali vzpružit větší sebekázeň, kdybychom se tolik nespoléhali na absolutní svobodu demokracie a neházeli vinu na druhé, počínaje státem a konče partnerem, potom by rozvodovost zajisté tolik nestoupala.

Dokazují to i jiná „celoevropská čísla“, z nichž vyplývá, že nejnižší rozvodovostí se vyznačují státy se silnou náboženskou tradicí, tj. Itálie, &Spanělsko a Řecko. Osobně jsem odpůrce církve (jako instituce), přesto myslím, že křesťanství disponuje nevyčerpatelnou zásobou pozitivní energie. A v tomto případě musím uznat, že nejspíš nejen desatero, ale také pravidelné knězovo kázání, masírují lidské svědomí.

V naší zemi se i přes porevoluční boom ocitá křesťanství víceméně na ústupu. Proto co se týče svateb, hledím do vzdálené budoucnosti poněkud pesimisticky. Nelze vyloučit, že svatby se postupem času stanou přežitkem. Možná že muži i ženy (které pravděpodobně dosáhnou kompletní rovnoprávnosti) budou žít každý zvlášť, ne v páru jako dosud, přičemž o výchovu dětí by se v takovém případě mohli buď podělit, nebo z velké části svěřit dítě do rukou vychovatelek. Že se taková možnost jeví absurdně a že rodina tvoří základní kámen správné výchovy? Ale už dnes se 50 % párů tímto neřídí – a z našich dětí vyrůstají individuality, ambiciózní osobnosti závislé na úspěchu – každý sám za sebe. Pokud bude vývoj pokračovat tímto směrem, pravděpodobnost toho, že si nová generace vytvoří pro vztahy jiná pravidla, stále roste.

zdroj fotografie: www.meditacia.sk