Scénické čtení je menší divadelní útvar, ve kterém se na rozdíl od názvu spíše nečte. Jedná se o částečně improvizované představení, jež umožní hercům nejen další příležitosti, ale i možnost se „vyblbnout“ v tom dobrém slova smyslu. Příprava probíhá ve svižnějším tempu a ne ve zcela regulérních podmínkách, což přináší nezbytné prvky vzrušení jak pro herce, tak i diváky. Výhodu scénických čtení již objevila mnohá divadla. Mezi diváky i kritikou oceňovaná patří i ta, která uvádí divadlo v Dlouhé. Letos před Vánoci diváky zklidnil Večer poezie sv. Jana od Kříže. Zazněly na něm madrigaly Vladimíra Franze na texty jmenovaného barokního autora.

Nový titul scénického čtení Krajina s televízormi přinesla „slovenská sekce“ divadla.
Autorem veselého hororu ze života obyčejných železničářů, mediálních hvězd a Panenky Marie je Viliam Klimáček. Původně vystudoval medicínu a sedm let pracoval jako chirurg na bratislavské klinice. Během studií hrál na saxofon a jeho láska k divadlu vyústila v roce 1985 založením divadla GUnaGU. Od roku 1993 se výhradně věnuje divadlu a literatuře. Sedmkrát získal Cenu Alfréda Radoka za nejlepší českou a slovenskou původní hru. Inscenace Hypermarket se s velkým úspěchem hraje na prknech Slovenského Národného divadla.
Hru Krajina s televízormi ( Je dobré vycítiť) napsal Klimáček v roce 2000, sám ji režíroval a vyšla též knižně.

Nyní se s ní mohou seznámit i čeští diváci. Na úplný okraj, věřím, že zcela zbytečně, bych chtěla zmenšit možný strach ze slovenštiny. Přistihla jsem se, že si opakuji některé věty, jen abych se ujistila, že opravdu slyším slovenštinu. Vůbec mi to nepřišlo!

Hra vypráví s trpkým úsměvem o tragedii lidí odtržených od světa a života. Odluka je vedena v několika směrech – likvidací železničního spojení, ztrátou zaměstnání a postupnou devastací osobností lidiček v zajímavé vesničce na konci tunelu. Jedná se o hlubokou sondu do podivného společenství lidí, do melancholické prázdnoty jejich ducha a živočišné touhy žít. Pomyslné spojení sice umožní průchod tunelem, ale mnohem více zrnící televizory, nasbírané o železných nedělích v Rakousku. Ano, obyvatelstvo žije z odpadků našich sousedů. A skrze techniku dostávají další nášup intelektuálního odpadu v podobě uslintaných seriálů, oblbujících nekonečných reklam a různých reality show, otupujících zdravý rozum. Místní tak žijí životy úspěšných televizních hvězd, zcela se s nimi ztotožňují a nepříjemné procitnutí kompenzují čerstvě vypáleným mokem.
Čas od času poklidný život naruší příchozí, jehož dle zákonů trhu okamžitě okradou. Tuto prozaickou činnost odborně nazývají výběrem mýtného. Zajímavý je i počet mnoha oltáříčků v okolí tunelu, které postupně odkrývají děsivé tajemství.

Autor poučen absurdním divadlem vedl svůj text mistrně úspornou zkratkou a znásobil tak prázdnotu lidské duše bez perspektivy. Postavy výjimečně reagují, melou jen to své, několikrát opakují známé informace, nutný zkratkovitý dialog se dokonale přetavuje v souběžně plynoucí, nic neříkající monology. Paralela s vytrhanými kolejemi, jež nikam nevedou, je namístě. Strach z budoucnosti překrývají zveličenými vzpomínkami a tupou odevzdaností.

Herci prokázali bravurní smysl pro stylizaci a vytvořili prototypy postav intelektuálně jednoduchých, zdánlivě pokorných a smířených, ve své malosti paradoxně sebevědomých a v mezních situacích nesmírně svorných a soudržných. V rolích bývalých železničářů se představili M. Veliký, M. Zimová, M. Matejka, P. Varga a D. Deutcha.

Premiéra 9. května 2006 v divadelní kavárně Divadla v Dlouhé.
(klikni)