Vždyť medaili předcházely roky dřiny, kdy své tělo částečně paralyzované po mozkové obrně, která jí potkala během těhotenství v pouhých třiadvaceti letech, rozhýbala natolik, že byla schopná zápolit v tom, pro sportovce nejdůležitějším, klání, přestože na koně i z koně jí museli pomáhat.

Každopádně svým výkonem dokázala, že jízda na koni svalům prospívá. A zasloužila se tak o popularizaci rehabilitační metody, dnes zvané hippoterapie, která využívá léčebného působení jízdy na koni.

Houpavá jízda totiž příznivě ovlivňuje svaly a nervy, podporuje rovnováhu a pohybovou koordinaci. V neposlední řadě se podílí na rozvoji sociálního kontaktu, tudíž neslouží jenom pacientům s pohybovými ale i s psychickými problémy.
Hippoterapii provádí odborně vyškolení fyzioterapeuti, díky individuálnímu přístupu k pacientovi lze nastolit rovněž individuální cíl terapie, o to víc se její účinek zvyšuje. Pod dohledem fyzioterapeuta se pak působí přímo na problematické části těla dotyčného pacienta.

Hippoterapie v praxi

Pětatřicetiletá Jana je maminkou třináctiletého Pavla. Pavlovi se před třemi roky přihodil velmi komplikovaný úraz, po němž následovalo zdlouhavé léčení, na jehož závěru zůstal z dříve živého Pavla rozmrzelý kluk, jenž po následcích zranění kulhal.
„Pavlův lékař mi tehdy řekl, že taky mohl chodit jen o holích, abych byla ráda, že to tak dopadlo. Jenomže jsem věděla, že syn za chvíli půjde do puberty, a že by z toho mohl mít minimálně psychické potíže. Vždyť už v té době se trochu stranil kamarádů, protože poté co nějaký spolužák zřejmě zahlédl v televizi Angeliku, nazývali Pavla „Bejrak“. Vnitřně ho to samozřejmě mrzelo a určitě bolelo. Takže jsem zatnula zuby a vrhla se do hledání něčeho, co by mohlo alespoň trochu zlepšit jeho stav. O hippoterapii jsem něco málo věděla, ale domnívala jsem se, že slouží pouze pro opravdu těžce postižené děti. Tento můj názor vyvrátil až článek v jednom starším časopise. Hned poté jsem našla nejbližší organizaci poskytující tuto terapii, a Pavlík tam začal docházet", vypráví maminka Jana.

Pavlův příběh má dobrý konec. Dnes už běhá nejen po hřišti, ale i jak jeho maminka s úsměvem podotýká":

„ Myslím, že spíše než po hřišti běhá za děvčaty.“

„Když si ale uvědomím, že to tak být nemuselo, jsem šťastná,že jsem to tehdy nevzdala. Pavlovi určitě hippoterapie prospěla i psychicky, poznal tam hodně postižené děti, které se svým handicapem doslova zápasili. A také se tam zbavil ostychu z koňů“, dodává paní Jana.

Psycholožka Mgr. Novotná k tomu říká: „Na hippoterapii oceňuji i to, že se např. dětští pacienti mohou zapojit i do péče o koníky, tudíž je čistí, krmí, sedlají apod. Tím se nejen učí starat se o někoho druhého, což je vychovává k určité odpovědnosti, ale hlavně mají pravidelný kontakt se zvířetem, což z mnoha důvodů nelze nijak nahradit. Navíc když dítě obtížně komunikuje s okolím, často se rozhovoří právě skrze koníka, protože v něm vidí spojence a kamaráda. Je to stejné, jako když se dítě svěřuje svému pejskovi.“

Kdysi na začátku jedna mladá dánská maminka zvládla pro jiné nepřekonatelné postižení a i přes něj uspěla na olympijských hrách, dnes její příklad, uvedený do rehabilitační praxe, pomáhá miliónům lidí na celém světě.  A právě 14. března 2006 jsme si připomněli 85 let od narození Lis Hartel.