Zemřel velice mladý, ale zažil toho dost. Válku, pomlouvačné kampaně, kapitulaci, sesazení z trůnu, strach z Jekatěrinburku, exil, nepovedený návrat do Maďarska, vyhnanství na Madeiře, konfiskace majetku, nemoc a smrt. Život, který považoval za službu, odpovědnost k předkům i potomkům, doslova poslání, mu ukázal stránku nejtemnější. Jediným šťastným zábleskem byla rodina, krásná, vzdělaná a sebevědomá manželka Zita, věrný přítel na trnité cestě, a děti.

Narodil se v předvečer 57. narozenin mocnáře Františka Josefa I., ale nikdo nepomyslel, že malý arcivévoda by mohl někdy v budoucnu usednout na jeho trůn. Podle rodové hierarchie měl před sebou pět adeptů trůnu, a to za normálních okolností znamená nedozírnou dálku. Osud v podobě smrti mu uvolnil cestu. Císařem se stal po smrti stařičkého Františka Josefa I. 21. listopadu 1916. Převzal dědictví, jehož by se mnohý zřekl. Monarchii ve válečné vřavě bez naděje na vítězství, bouřící se Jeho národy požadující svrchovanost, hladovějící zázemí, arogantního spojence Viléma s fanatickými generály. Teoreticky byl připraven dobře, ale ve svém srdci měl lásku, toleranci, sociální smýšlení, čestnost, pacifismus, otevřenost, obavy o strádající... vlastnosti pro vrcholného politika doslova smrtící. Právě snaha splnit oprávněné, bohužel však protikladné požadavky nespokojených skupin, ho přivedla na pomyslné popraviště dějin. Když dnes vyslovíme jeho jméno, málokdo správně zareaguje. Karel I. - poslední český král a rakouský císař. Nechci jeho osobu svatořečit, ale kdyby se dějiny ubíraly jiným směrem, dočkali bychom se krále, jež nabízel svobodu. A z jeho činů lze vysledovat, že jen nesliboval, ale skutečně se své zásady snažil prosazovat. Osud mu dopřál málo času a prostoru. Jenže dějiny nepřipouštějí to vrtkavé mnohoznačné slovíčko "kdyby".

Krásnou monografii Karel I. napsal významný český historik Jan Galandauer. Píše s velkým zaujetím pro člověka, nekompromisně rozkrývá nánosy pomluv a klišé, jež zamlžují již skoro devadesát let postavu posledního českého krále. Nechuť až odpor tehdejší české politiky k jeho osobě se zdá v kontextu doby snad pochopitelná, o to více si zaslouží objektivní pohled očištěný od všech emocionálních výkřiků, ale i historického mlčení. Pak se ukáže Karel I. jako spravedlivý člověk, který to myslel dobře s lidmi, ale právě to asi není deviza politika. K jeho pádu přispěli ti lidé, za nimiž stál. Kniha zajímavě a živě popisuje životní pouť posledního císaře, nezbytná historická fakta ilustrují pohnuté a dramatické okamžiky. Autor má dar přímo barevně malovat, ne pouze vyprávět, probouzí fantazii i schopnost promýšlet uvedená fakta. Časté citace z dobového tisku, osobní korespondence, memoárů a pamětí jeho souputníků, ale i nepřátel, plasticky a životně vykreslují nejen postavu, ale i dobu. Vnímám jako správné, že tento pozapomenutý panovník má možnost alespoň takto promluvit.

Jan Galandauer; kniha Karel I., poslední český král. Vydalo nakladatelství PASEKA v roce 2004.

Zdroj fotografie: www.paseka.cz