Erich Maria Remarque – úryvek z románu Stanice na obzoru

V tomto okamžiku cítím, že je štěstím takhle sedět a vědět o vašich myšlenkách; myslím, že kdyby člověk znal potřebnou formulku, podařilo by se mu dokonce, aby dech času zkameněl a on aby tak dosáhl věčnosti. ... Tohle je velice podivná hodina. Není tu nic kromě nás; všechny mé myšlenky ústí u vás - všechny vaše myšlenky ústí u mne - je to ta nejpříznivější konstelace pro štěstí, jaká existuje; přesto není prosta přání.
A tahle naše hodina nejdokonalejšího štěstí, s rukama plnýma maximálního pochopení, s nejmoudřejším srdcem, s nastřádanou duší, destilovanou jako umělecké dílo coby nejčistší produkt existence - to by byla práce na celý život, cítit ji bez zátěže - nepřináší právě ona člověku trudnomyslnost?

Gabriel García Marquez – úryvek z románu Láska za časů cholery

Život by býval pro každého z nich docela jiný, kdyby si dokázali zavčas uvědomit, že se snáze čelí velkým manželským katastrofám než každodenním drobným strastem. Společně však dospěli leda k poznání, že zmoudříme, když už nám to k ničemu není. Fermina Dazová po léta těžce nesla manželova rozjásaná jitra. Sama se vší mocí zachytávala posledních nitek spánku, jen aby oddálila okamžik, kdy se bude muset utkat s neodvratností nového jitra plného neblahých předzvěstí, kdežto její muž se probouzel bezelstně jako novorozeně: každý další den pro něho znamenal výhru. Ráno co ráno slyšela, jak se za prvního kuropění probouzí s nehorázným chrchláním a kašlem, kterým ohlašoval, že je živ, ale současně jako by se vskrytu snažil probudit tím kašláním i ji. Pak slyšela, jak šátrá po pantoflích, které přece musely stát rovnou u postele, a něco si přitom mrmlá, jen aby jí nedopřál trochu klidu. Slyšela, jak se potmě šourá do koupelny, a hodinu nato, sotva se jí podařilo znovu usnout, zase zaslechla, jak se vrací z pracovny a potmě se obléká. Když byl jednou při nějaké společenské hře dotázán, jak by sám sebe definoval, doktor Urbino prohlásil: „Jsem muž, který se obléká v temnotách.“ Všechno to slyšela, vědouc, že žádný ten hluk není nutný, nýbrž že šramotí naschvál, i když předstírá pravý opak, právě tak jako ona předstírala spánek, přestože nespala. Její muž měl ke svému počínání pádný důvod: nikdy ji nepotřeboval tak naléhavě, živoucí a při smyslech, jako v oněch minutách ranního ztroskotání.

Eva Kantůrková – úryvek z románu Černá hvězda

Z přetlaku nadšení lehce zadrhává. Hnal se domů, jakmile mu šéfredaktor sdělil svůj souhlas, odjet, okamžitě zmizet, než si to někdo rozmyslí, a do dveří vpadl jako puma. A Hel ho nepoznává! Omámený radostí v sobě prolomil obrannou bariéru. Hel je dobrá holka, ale někdy až příliš přilnavá a zvědavá, tak jen pěkně odsud až potud, a teď ji popadne, zdvihne a podrží nad zemí, Hel zatřepetá nohama, maličká Hel, v jedné ruce žehličku, v druhé rozešitou halenku, podívejme se na něj, zdrženlivého, jak se dovede potřeštit! Neochraňuje se zdrženlivostí jen proti Hel, chrání se i proti sobě, zdrženlivost je osvědčená řehole sirotků: nikdy se nedat unést prvním skvělým dojmem! Ušetřit si zklamání. Teď ho radost přemůže. Ukáže jim! Talent! Račte si posloužit. Oslnivý! O-sl-ni-vý. Postaví Hel na zem a vtiskne jí velikou bratrskou pusu. „Úžasná příležitost! Slyšíš! Nech mě chvilku řádit. Koukáš, viď? Ještě tomu tak docela nevěřím. Představ si! Nechali mi úplně volnou ruku!“ Pobíhá sem a tam, bere do rukou věci a zase je pokládá, sáhne na žehličku, spálí se, zasyčí, strčí prst do úst, zasměje se a Hel soudí, že je vyhráno. Hošíček má svou první velkou radost, první od chvíle, kdy jsou spolu, a pozapomněl v ní na všechno, co ho užírá: na dítě, o které ho připravili, na Sylvinku, svou velikou lásku, o kterou se připravil sám, a možná, to by Hel potěšilo nejvíc, pozapomněl i na tvrdošíjnou nenávist k noře. Ovšemže pozapomněl. Protože kam se svou radostí běžel nejdřív? Sem! A kam se běhá s radostí? Domů. A jak sem vešel! Ne nerad, loudavě, jako by ho strkal, nevypadal, že přichází, protože nemá, kam by šel jinam. Cha! A pak dejte na hošíčkova slova! Nikdy nenazvu tuhletu odpornou noru svým domovem!

Tyto tři ukázky nemají zdánlivě nic společného. A přece! Nejsou to jen slova psaná na papíře, ale podtrhují výjimečnost každého okamžiku - v kráse a štěstí nemusím hledat složitosti, často stačí hlouběji vnímat všednost.

Zdroj fotografie: google.com, show.idnes.cz