Možná vás napadne, že ani vám, ani vašim dětem, či příbuzným se nemůže přihodit to, že byste podlehli nějakému pseudonáboženskému hnutí, protože se postávajícím Svědkům Jehovovým na nárožích smějete a letáčky vyzývající k testu rozvoje osobnosti pořádané Scientology házíte rovnou do koše. Třeba vás napadne, že se to prostě stává lidem hloupým pocházejícím z asociálního prostředí. Bohužel to vůbec není pravda, ba naopak. Svodům sekt často podléhají lidé inteligentní, vysokoškolsky vzdělaní, úspěšní a majetní. Někdy jen hledají hlubší smysl, berličku pro tragické chvíle. Někdy touží najít svého Boha, ale vyberou si k tomu zlého zprostředkovatele.

Příběh Kláry a Adély, mých bývalých spolužaček ze střední školy, může být proto mementem pro všechny, jež se domnívají, že se nás problematika sekt netýká.

Začalo to u Beatles

Někdy v roce 1992, tedy mém druhém ročníku středoškolských studií, se nás povícero zahledělo do mladých kluků, jež na Václavském náměstí a později po klubech hráli repertoár Beatles. Ještě stále trvala lehká porevoluční euforie, kdy to pro všechny znamenalo něco nového, k tomu na tenkrát populárním rádiu Golem vysílali hodinový pořad „Beatlemánie“ (? - název už přesně nevím). Podlehla tomu i Klára s Adélou, a ještě spolužačka Helena. Zatímco my ostatní hltali muziku i texty, zmíněná trojice si vytvořila z nebohých Beatles kult hodný zbožňování a přizpůsobila tomu jak odívání, tak i konverzaci prokládala citáty z oblíbených písní. S modeárorem rádia Golem se pak trojka skamarádila a chodila jej navštěvovat přímo do studia.
Jejich závislost na Beatles postupem času vystřídal zájem o partičku sympatických mladých lidí z různých koutů Evropy, která na Kampě a na Karlově mostě hrála písně s náboženskou tématikou. Jejich vzájemné přátelství vrcholilo ve čtvrtém ročníku, kdy nám je několikrát ona trojka přivedla do vyučovací hodiny anglického jazyka. Od jisté doby pak Klárčinu a Adélinu lavici zdobila podivně obsahově upravená Bible. Z ní samozřejmě obě často citovaly mezi řečí a prováděly to, čemu by komunista řekl – náboženská agitace. Pochopitelně sympatičtí lidé s kytarami u zbytku třídního kolektivu neprobudili velké nadšení, zvláště s ohledem na to, že na rozdíl od Kláry, Adély a Heleny nás trápil více stav šatníku, kluci a nové diskotéky v Praze, než otázky duchovní.

Pokračování zítra!

Tímto seriálem jsem rozhodně nechtěla a neměla zájem poškodit žádnou z uvedených osobností a organizací, natož zpochybňovat jejich humanitární aktivity, jež vnímám za společensky potřebné, ale považovala jsem za nutné upozornit na možné propojení společnosti na pomoc dětem s jistou náboženskou organizací.
Jména hrdinek příběhu jsou změněná.

Zdroj obrázku: Martina Holánková