První zmínku o existenci najdeme v kronice psané Petrem Žitavským. Roku 1300 patřila bohatému pražskému měšťanovi Pavlíkovi. Po roce 1352 tu už stál kostel zasvěcený svatému Martinovi. Původní gotický zničili během husitských válek, další pohromu mu přinesla třicetiletá válka. Teprve pak ho nechala přestavět v barokním slohu vévodkyně Marie Anna Toskánská.

Mezi nejstarší české vesnické školy patřila i lidická z roku 1713, kdy ji navštěvovalo asi 127 dětí. Dokonce tam fungovalo jednoduché ústřední topení, snad jediné v té době, které vytápělo školu. O sto let později ves postavila novou jednopatrovou budovu.

Prosperita obce byla spjata s rozvojem těžby černého uhlí a po roce 1855 i činností vysokých pecí na Kladensku. Příliv nových pracovníků znamenal pro některé místní i zhoršení životních podmínek, ale celkově obec prosperovala.

Život se doslova zastavil v době okupace. Již v roce 1941 byl jmenován nový zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, stoupenec tvrdé politiky proti „ českému ksindlu“, jak se sám vyjádřil v projevu při nástupu do funkce. A že své předsevzetí vzal s pečlivostí skutečně germánskou, svědčí více jak 5 000 zatčených nevinných lidí, existence stanných soudů bez možnosti obhajoby a posléze zabíjení bez soudu. Cílem se stala nejen fyzická likvidace odpůrců režimu, ale i šíření strachu a tím zamezení rezistence.

Rozhodnutí o odstranění nenáviděného protektora na sebe nedalo dlouho čekat. Padlo daleko odtud, při jednání exilové vlády v Londýně. 27. května 1942 skupina kolem parašutistů Gabčíka a Kubiše Heydricha smrtelně zranila při vjezdu do Prahy. Krutá odveta přišla okamžitě! Zatýkání, popravy... Souhrou nešťastných okolností prst osudu ukázal i na dosud neznámou vesničku u Kladna. Náhodně zadržený milostný dopis byl považován za konspirační a spojil rodinu Horákových z Lidic s aktéry atentátu, protože jejich syn byl v čs. zahraničním vojsku v Británii. Žádné další důkazy nebyly nikdy nalezeny, ale na vyřčení ortelu to stačilo.

10. června 1942 se nad Lidicemi stáhly černé mraky. Tmavá vozidla wermachtu přijela po půlnoci do vsi. Co se dělo dál, známe docela přesně, protože fašisté si své běsnění natáčeli. I když film je němý, křičí děsivými scénami do hlubokého ticha. Film se stal později stejně mlčenlivým, ale vše říkajícím svědkem při přelíčení v Norimberku.
Za příšerného řevu a kopání do dveří se překvapení a nic netušící lidé probouzeli. Než vůbec pochopili, co se stalo, nahnali všechny muže k Horákovu statku a tam je před očima žen a dětí postříleli. Dokonce šli tak daleko, že pro ty, co byly na noční směně, si dojeli přímo do továrny.
Ženy a děti převezli do tělocvičny kladenské školy, po třech dnech matky deportovali do koncentračního tábora v Ravensbrucku a malé vhodné děti předali do německých rodin na převýchovu. Zbytek dětí od dvou do patnácti let otrávili smrtícím plynem ve speciálních autech na cestě do tábora v Chelmnu.
Němcům nestačilo totální vyvraždění obyvatel, svůj děsivý akt dotáhli do důsledné absurdní dokonalosti. Nestyděli se vyhodit do povětří ani kostel, dokonce se velmi bavili při odstřelu hřbitova. Odvedli zvířata, ta zapomenutá pak mučivým způsobem odstřelovali. Zbytky stavení zbourali, zapálili a srovnali se zemí. Vesnici vymazali z povrchu zemského a vytvořili holou bezútěšnou pláň.

Bilance byla smutná, zemřelo 340 lidí, pouze 143 žen s podlomeným zdravím a duševním utrpením se po válce vrátilo. Nebylo kam, domov neexistoval. Ještě dva roky po válce se postupně navracelo 17 dětí, které se přes Červený kříž podařilo v německých rodinách zajistit. Své matky nepoznávaly, neuměly česky.

 

Další díl vyjde zítra.

Zdroj fotografií: archiv autorky