Rodičovská role skutečně není lehká a bohužel tady platí pravidlo, že ji zvládáme často jen do té míry, do jaké ji zvládali naši rodiče. Pokud rodiče někde dělali chybu (a nemusíme právě pocházet ze sociálně slabé rodiny), pak tady existuje předpoklad, že naše výchova obsahuje stejné chyby. Ať už se jedná o zbytečné návaly vzteku nebo naopak liknavost. Je zcela přirozené, že ve výchově přebíráme model rodiny, v níž jsme vyrůstali.

Rodiče tvoří svému dítěti vzor. Platilo to u našich rodičů a bude to platit u nás. Pokud chceme zlomit rodinnou tradici, vyžaduje to od nás spoustu obětí a maximálního soustředění se. To platí pro všechny rodiče bez rozdílu. Vždyť dali-li jsme život dítěti, které je na nás závislé, potom se veškerou svou vůlí a sebezapřením musíme snažit o to, abychom jej vychovali správně a poskytli mu vše, co potřebuje. Nestačí zabezpečení životních potřeb, nestačí rozmazlování hračkami, děti potřebují především naši lásku a pocit bezpečí. Potřebují, abychom je seznamovali s novými zkušenostmi a také potřebují, abychom je přijímali a milovali jako individuality.

Začít s výchovou se má již v novorozeneckém věku. Připomeňme si výrok svatého Tomáše Akvinského: "Svěřte mi chlapce do jeho sedmi let, potom si jej vezměte." Obsahem citátu je samozřejmě přesvědčení, že osobnost dítěte lze zformovat během prvních 7 let života. V posledních letech z různých výzkumů vyplývá, že prvotním stavebním kamenem se stává už novorozenecký věk, ve kterém nesmí chybět dostatek lásky a pozornosti. Vždyť novorozenci, na které rodiče hovoří, zpívají, přednášejí jim, se naučí mnohem dřív mluvit a číst než děti, kterým rodiče začnou říkat dětské říkanky, až když "jsou na to dost staré". Toto čekání na správný věk je zcela zbytečné. Dítě vnímá spoustu podnětů zcela bezděčně. A samozřejmě vycítí, zda je milujete. Vnímají každou vaši pozornost.

U starších dětí zase platí, že je zbytečné používat rákosku, protože kladným přístupem a motivací docílíte stálejšího a dlouhodobějšího účinku. Mnoho rodičů zvolí tělesný trest proto, že se to v daném okamžiku jeví jako snazší (rychlý výsledek). To však je krátkozraký přístup. A rodiče si to "ulehčují" i v jiných případech. Např. dávají dětem nesmyslné příkazy jako např. "nezlob", místo aby jasně formulovali, co požadují: "nekopej tou nohou do stolu." Jiní rodiče zase zaměňují lásku za rozmazlování a dovolí svým dětem úplně všechno. Odpustí jim možné nemožné, jen aby se nemuseli rozčilovat. "Ať si to dělá, co chce, mně už je to jedno." Výzkum ukázal, že děti ve skutečnosti nemají rády nedostatek kázně a ani nerozkvétají, jsou-li nedisciplinované. Měli bychom se vyvarovat tělesných trestů, ale přitom bychom měli přesně vymezit hranice, stanovit pravidla chování, na jejichž dodržování ovšem pak musíme trvat. Vyžaduje to spoustu trpělivosti a kázně i od nás samých.

A když se nám podaří dosáhnout ideálu, pak budeme rodiče vroucní, laskaví, chápající, ale zároveň důslední a podporující nezávislé chování.