Kvůli svému židovskému původu musela v roce 1939 uprchnout u Prahy před fašisty. Přes Francii a Maroko se dostala do Mexika, kde přečkala II. světovou válku. Poté se se svým manželem, jugoslávským lékařem, přestěhovala do Bělehradu a v roce 1948 zpět do Prahy, kde žije dodnes.
Od roku 1936 pracovala jako žurnalistka v emigrantském časopise AIZ, v 60. letech se stala šéfredaktorkou časopisu Im Herzen Europas. Po sovětské okupaci se živila překládáním, nesměla publikovat. Od 80. let se její knihy úspěšně vydávají v Německu a po sametové revoluci i u nás. Je iniciátorkou přípravného výboru pro založení Muzea německy psané literatury v Čechách.

Její život se skládal ze střípků hrůz. Na počátku války zažila věznění v Paříži a internaci v zajateckém táboře na Sahaře v Maroku. Během holokaustu přišla o všechny příbuzné. Aby toho nebylo málo, v padesátých letech strávila 15 měsíců ve vyšetřovací vazbě na Ruzyni. Přesto si zachovala kladný vztah k životu i lidem, raduje se z maličkostí. Ráda vypráví o uplynulých letech, své vzpomínky a zážitky literárně zpracovává. V češtině si můžete přečíst Hranice uzavřeny, Sklo a porcelán, Kavárna nad Prahou, Bez adresy, Všechny barvy slunce a noci. Náklad knihy Barva slunce a noci byl v roce 1969 zabaven. Ti, co dobře vládnou němčinou, mohou číst v originále i další knihy.

V rámci festivalu Devět bran se setkala se svými příznivci ve spřáteleném knihkupectví U Řehoře Samsy, četla ukázky z knihy Praha bláznivá: „ Čím jsem starší, tím jsem radši, že jsem z Prahy, že tu můžu žít...“

Že má smysl pro humor i nadsázku prokázala malou historkou. „ Často se mě novináři ptají, jaké to bylo na počátku 20. let v Praze a jaké mám vzpomínky na Kafku. Já říkám: no žádné, byl to jeden z pražských spisovatelů. Bylo mi osm let, když zemřel, tudíž na mě nemohl nijak osobně zapůsobit. - Ale neodbytná novinářka opět naléhá: No dobře, ale jaký dojem na Vás Kafka udělal?- No žádný! Co na to odpovědět?“.
Prozrazuje, že není lhostejná ani k současnému dění: „ Před časem jsem se zařekla, že už nechci být členem žádné strany, prostě ničeho, nechci se podvolovat disciplíně, jež tam vládne. Ale nakonec, když mi bylo 80, vstoupila jsem do Pražské židovské obce. O pět let později jsem se stala členkou Amnesty International. No a teď? Je mi devadesát a s velkou nelibostí sleduji, jak se rozrůstá fenomén bezdomovectví. Sama jsem bezdomovcem ve svém životě několikrát byla, třeba v Casablance, vím, jaká je to hluboká beznaděj. Je mi líto, když vidím, jak ti lidé spí v mraze na lavičkách. Ráda se budu angažovat, abych jim pomohla.“

Poslední česká německy píšící spisovatelka Lenka Reinerová získala na festivalu Devět bran Cenu za přínos česko-německo-židovské kultuře.

Zdroj fotografií: archiv autorky